Bylo nebylo...

Před časem jsem si říkala, kdy se mi u K. stane to, co se mi stalo minulý týden na výletě na Slovensko. No dobře, nebyl to tak úplně výlet. Byl to workshop památkové péče. Nádherný město, příjemní lidé. Zní to jako klišé. Ale vůbec se mi nechtělo domů. V lůžkovém kupé jsem otevřela okno, otočila se ke všem zády, dívala jsem se na těch pár světýlek v dáli a proud vzduchu způsobil, že jsem měla slzy po celé tváři a v uších. Vzdalovala jsem se od toho místa a brečela. Hrozně. Po dlouhé době jsem konečně něco pocítila. Potkala jsem totiž Slováka.

Stála jsem na nábřeží, mrholilo. Rozevřela jsem svůj červený deštník. Po několika měsících jsem zase vytáhla trenčkot. Opřela jsem se o vlhké zábradlí a do uší mi začali hrát Windsor for the Derby - The Melody of a Fallen Tree. Naprosto vystihující. Celý ten okamžik, kdy byl páteční večer s Lucií přede mnou. K. zase někde hodně daleko. Alf někde zahrabán s mojí fantazijní postavou a na Vita jsem si myslím ani nevzpomněla. Praha v mlze a šeru. První spadané listí. Ranní mrazíky. Tma jak v pytli v devět večer.

Co je možné? Získat si přízeň mého otce je věc jedna. Vyvolat u mě pocit, že tohle všechno, co se teď děje je pěkná blbost, to je věc druhá. Mému otci je totiž jedno, jestli máš nebo nemáš problém mě chytit za ruku, nebo říct že mě máš nebo nemáš rád. Na tom v rámci celkové "výhry", či jak to nazvat, nezáleží ani trochu. A já mám právě teď pocit, žes něco udělal jinak než to mělo být. Že kdybych si byla jistá, tak teď neležím sama v postelii nepřemýšlím, zda skočit nebo se bodnout, a nepíšu na nějakej zkurvenej blog, kterej nikoho, krom mě, vlastně nezajímá. Ale třeba to s ránem přejde. Třeba...