Bylo nebylo...

Potřebovala jsem si odpočinout od Letce. Viděla jsem ho každý den, nedával mi moc prostoru. Dusíš mě, řekla jsem mu, když mě jednou držel a zmáčknul. To že odjel na víkend k rodičům byla trochu úleva. Jela jsem za Katrin, která pořádala dámskou jízdu. Zjistila jsem že pařby v Retro music hall opravdu nejsou nic pro mě. Bylo tam hrozně moc diskantů, podivných párečků, romů, namachrovanců, diskofilních kočiček s pohrdavým pohledem, vedle mě a Yen tancovala tlustá holka v leopardích šatech, která strašně máchala rukama, div nás neshodila ze schůdků a tomu všemu kraloval smrad, vlhko a vysoký ceny. 

OTc měl pravdu, když mi v jednom Berlínským hostelu mezi pivem a brambůrkem řekl, že jsem důkazem toho, že když se mám dobře, přestávám blogovat. Možná bych i něco sem tam napsala, ale děje se toho příliš mnoho abych to dokázala shrnout a mám příliš málo času a energie, abych se o to alespoň pokusila.

Ještě párkrát se vyspíš a bude dobře. Nebo ne?

Kdysi dávno jsem, v nějakým hodně inteligentním časopisu pro ženy, četla cosi o tom, že kamarádka autorky článku je architektka. A ta architektka že chodí výhradně v černé. Teď si vzpomínám, že jsem to četla opravdu dávno, protože mě tehdy překvapilo, že existuje nějaké spojení barvy oblečení s profesí. Mohla jsem být ve třeťáku na střední. Určitě. Vzpomínám si. V tý době jsem chtěla se vším prásknout a to poslední, co bych začala dělat, by bylo studovat vysokou. Vysokou, která by měla cokoliv společnýho se stavařinou. Napjatě jsem tehdy četla dál..zajímalo mě, proč teda architekti nosí černou.

Potřebovala jsem svetr. Protože jsem oddaný zákazník jedné nejmenované společnosti, které se držím zuby nehty i přes upadající kvalitu, a protože jsem všude četla jak úžasnej je Lanvin heart x&y, zašla jsem mezi vyjednáním tý Openkarty a nákupem ingrediencí na oběd do ulice Na Příkopě, abych si za 1. vybrala svetr a abych si za 2. udělala fotku v šatech Lanvin, co na tom, že to jsou pořád a jenom šaty od firmy x&y.