Bylo nebylo...

Člověk by asi neměl mít velká očekávání. Jsou-li, přijde zklamání. Seděla jsem na motorce, vyčerpaná, hladová. Před očima se mi míhaly dvě představy a stále se během mikrospánku opakovaly. Jednou z představ byl poblikávající digitální ciferník, jaký se ve filmech montuje na bomby. Ukazoval samé nuly. Čas vypršel.

Přestala jsem si dávat pozor. Už ani neskrývám svoje pletky a nijak se nestrachuju o odhalení. Nebo ne nijak zvlášť. Skoro v to doufám, jako v drobné vysvobození. Jenže všichni to vidí a nikdo nic nedělá. Max to vyřešil tak, že prostě odešel a nekomunikuje se mnou. Asi mě považuje za pokryteckou krávu.  Tak se mi to jen zdálo. Maxovi je u prdele co dělám a baví se se mnou normálně. Uf. Spolubydlící nic neříká, ale ví (nejspíš) všechno. Protože není slepá ani blbá.

O víkendu mi psal Xter, ať se podívám na měsíc a vyfotím ho. Nenašla jsem ho na nebi. Nenašla jsem ho ani následující den, když mi o něm říkala máma. Uviděla jsem ho až dnes, když mě Letec nechal jít na pokoj, cestou od Etiena. Doprovodil mě a dal si pozor, abych k němu nevrátila. Neboj, neuhlídáš mě, Letci můj. Ten měsíc je zvláštně rudý.  A velký. A já jsem nervózní. Přešlapuju jako tygr v kleci, když čekám na autobus a cítím se jako zavřená v kleci, když jsem s Letcem sama. A cítím se ještě zavřenější, když jsem s Etienem a Letcem pohromadě. Anebo když jsem s Etienem a dalšíma lidma.

Dobrá, už jsem přerovnala papíry a umyla nádobí. Vymýšlím titulku portfolia. Ve čtvrtek jsem objednaná na prohlídku bytu, kam s větší pravděpodobností spíš nepůjdu. Prohlídky jsou jen dopoledne, protože tam není elektřina, makléřka mi 3x řekla, že večer to nejde, protože se tam nesvítí. Ale je to levné. A co je levné, to je dobré. Makléřka se mi po telefonu ani trochu nelíbila.

Vít má Kláru. Honza má Silvu. Matyáš má Elišku. Roman má těžko říct, Roman je divnej. Ivan má Moniku. Radek má Květu. Tjadádá má mě. Kryptonit. Kamarádka, která se s nima nikdy nevyspí, ale oni ji mají rádi tak, že ji div nedotáhnou na vlastní svatbu. Jsou k ní tažený neskutečnou silou, přestávaj se ovládat, zraňují vlastní přítelkyně, ale " o nic nejde ", je " jen sranda ". City těch kluků čistě kamarádský jsou jen v pohádkách a možná jen sami před sebou předstíraj, že by s tou holkou nikdy nespali. Ale spali. Prostě to tak je. Snad každej kluk má svůj kryptonit, kterej někde v dáli září zelenkavým světlem. Oslabí je, když jsou mu nablízku. A oslabí jejich vztah. Oslepí je. A oni to oslabení přes tu zelenkavou záři ani nezpozorují. Vždyť je to sranda.

Po Xterovi jsem málem chtěla, aby mě objal. Protože jsem to potřebovala. Neřekla jsem to. Došlo mi, že kdyby to udělal, začala bych mu brečet na hrudi, nemohla bych přestat a nemohla bych mu ani rozumně vysvětlit proč řvu.

Byla sobota. Měla jsem narozeniny. Dopoledne jsem strávila s oTc, na výborném obědě a čokoládě dole ve městě. Na kopci, v mém pokoji, byl Xter. Prý programoval. Věřila jsem mu, a i kdyby hledal hambatý  fotky nebo probíral nechutnou historii prohlížeče, bylo by mi to jedno.

Nadpis asi mluví za vše. Z posledních pár dní se mi pár věcí podařilo. Na základě fotek co jsem hodila na facebook (byly to některé z minulého příspěvku), se mi ozvala spolužačka, že se jejím nadřízeným v práci ty fotky líbí a jestli jim nechci něco přijít nafotit. Že potřebují fotku ředitele, která bude u článku o oné firmě a nějaké fotky studentů a recepce..a kávovaru.. K mému překvapení jsou spokojeni. I s mojí prací s klonovacím razítkem :-) Pak k tomu ještě přibylo nafocení pár dalších portrétů. Ty se mi teda moc nepovedly, ale jestli za to zaplatí, taky dobře. Jestli ne, byla to zajímavá zkušenost. Minimálně v tom, že je to kurva fyzicky náročná práce a že se nedivím, že si fotografové říkaj za hodinu tolik peněz, co si říkaj. Ale bavilo mě to, po dlouhý době mi nějaká práce přinesla velké vnitřní uspokojení. --- Pak se mi povedly nějaký zkoušky. Za jednu jsem se odměnila spodním prádlem v Marksi a Spencerovi, za druhou jsem se odměnila kočičkou. Už jsem po ní koukala p...

Chudá pro někoho tak bohatýho. Hloupá pro někoho tak chytrýho.. a pořád zápasící s předsudky, představami a sny co se naplňují. Bohužel. Měla bych si víc dávat pozor, na to, co si přeju.