Bylo nebylo...

Seděli jsme na Stalinovi na lavičce. "Dej si trochu na zuby, bude to brnět, jako u zubaře." -"No ty vole..necejtim hubu." "Dobrý je, nasypat to na pinďoura a pak ho kouřit." -"Dyť nic neucejtim..." A tak se stalo, že jsem si dala první půlku lajny kokainu.

Potřebuju se rozepsat. A taky potřebuju najít jakýs takýs vnitřní klid, protože zítra se mám potkat s oponentem disetračky. Moc hodným člověkem. Jen já už v tuhle chvíli přestávám rozumět, co se po mně vlastně chce. Nedalo mi to spát a mám obrovský psací blok. Mám sepsat jen takový dílčí krůček o pár stranách, vzít co mám, udělat závěry, žádné složitosti. Jenže z toho všeho co jsem v době neplacenýho volna udělala, zbyl jeden ubohý odstavec, který školitelka jakž takž schválila.

Přesně si vzpomínám na to co popisoval Alf. Jak jiný je život zcela bez mimo kolej a bez finanční pomoci rodičů. A jak jsou si ty dva světy vzdálený. Připomněla mi to psycholožka, když jsem si s ní zcela nezávazně povídala o své současné situaci, kdy mi již zcela nevyhovuje bydlení na koleji a jistá finanční nesoběstačnost. Říkala ať si sepíšu, co mi která či jiná možnost dá a vezme a vyberu si. Bude to snazší, když to uvidím na papíře. Ať už se jedná o volby pokračování v doktorským studiu, tak o volby jiný.

Teď nevím kde jsem to četla, ale v nějakým rozhovoru psali, že člověk dospěje, až se přestane bát samoty. Ha. Dospěju v tom případě někdy?

Dostala jsem od Toma zásadní nabídku. Vskutku..byla děsivá. Navrhl mi, že jestli nemám na pronájem samostatnýho bytu třeba s Lucií, že bych za symbolickou částku 4000,-Kč mohla bydlet v pokoji u něj v bytě. Zcela po právu jsem na chvilku začala panikařit.

Zvažovala jsem, zda má cenu nějak reagovat. Zda se mi chce vynakládat energii zrovna do Alfa. Rozhodla jsem se, že mi to za to momentálně nestojí a odložila ho na neurčito / nikdy.

Stála jsem na zastávce. Myslela jsem, že to nic není, ale obličej se mi zkroutil a začala jsem brečet. Bylo mi jedno co si kdo bude myslet. Nastoupila jsem do autobusu..uklidnila se a za minutu začla nanovo.

Dneska asi žádný fotky. Doufala jsem že aspoň nějaký ze včerejška vylámu, bez úprav, prelease, cool, instagram filtr, nebo tak něco, chápeš..ale nedostala jsem nic. Stejně špatně se mi lámaly fotky z K. Mám jich od něj tak málo, že bych to spočetla na prstech jedný ruky. Už ani nevím co všechno fotil. A na kolika z těch fotek mám holej zadek. Ale nevadí. Kdo si počká, ten se dočká :)

Prokrastinace je prý nemoc. U mě je to asi spavá nemoc.

Nevím co za tím stojí, že občas mlčí a neřekne ani slovo. Pak jde spát. A neřekne ani slovo. Možná tak jedno. "Dobrou." A že by to bylo fotbalem? To určitě ne. Takový věci nesleduje. Chci snad tolik, kdyby mi při příchodu dal třeba pusu? Aspoň? No dobrá, vysírám.