Bylo nebylo...

Seděli jsme na Stalinovi na lavičce. "Dej si trochu na zuby, bude to brnět, jako u zubaře." -"No ty vole..necejtim hubu." "Dobrý je, nasypat to na pinďoura a pak ho kouřit." -"Dyť nic neucejtim..." A tak se stalo, že jsem si dala první půlku lajny kokainu.

Člověk by asi neměl mít velká očekávání. Jsou-li, přijde zklamání. Seděla jsem na motorce, vyčerpaná, hladová. Před očima se mi míhaly dvě představy a stále se během mikrospánku opakovaly. Jednou z představ byl poblikávající digitální ciferník, jaký se ve filmech montuje na bomby. Ukazoval samé nuly. Čas vypršel.

Řev. Nekonečný řev do polštáře. Jekot, který moji kočku vyděsil tak, že do mě začala kousat, aby mě zastavila. Řev, během kterého jsem měla pocit, že ze mě uniká všechno to špatné. Čím víc jsem řvala, tím mi bylo líp. Jako bych vymačkávala hnis.

V autobuse jsem se rozbrečela. Seš ty ale husa hloupá. Cos čekala že bude? Že padne na kolena a bude prosit o odpuštění? Ten sen byl zcela trefný. Před tebou seděl někdo, kohos poznávala jen v obrysech. A bylas ráda, žes kdysi to rozhodnutí udělala. A litovalas jen jedný věci..že jsi dokázala pochybovat o tom co máš.

Bylo to na Humans of Prague   (zde: http://humansofprague.ihned.cz/928/ ). Taková paní, která se zastavuje a stojí, aby nevnímala svět jako osekanej klip. Já teď mám život zvláštně rozfázovanej. Mozek trochu přehlcenej. Nestíhám. Zrovna teď mám připravovat přednášku na zítra. Vůbec se mi nechce. Nevím co jim zítra vykládat. Budu muset, ale nejde mi to. Tak jsem se rozhodla rozepsat. Snad to pak půjde líp. I když vím, že to bude jen horší. Budu unavenější.

Včera jsem zklamala Lucii. Nechci s ní bydlet. Vycouvala jsem z toho. Na druhou stranu..už začala hledat byt sama na sebe a ode mě asi chtěla slyšet tu definitivu. Ani se moc neptala jak se mám, nezajímá ji můj vztah. Nezeptala se jak bylo v Londýně, kam jsme s Letcem jeli, nezeptala se, jestli mě přijala jeho rodina/jak/jak nám to jde..nevěnuje tomu absolutně pozornost. Celou dobu mluvila jen o svých sexuálních eskapádách a o práci a o tendrech a o kávičkách s klientama. Chápu, je to důležitý, potřebuje se vypovídat. Ale skoro mi to včera přišlo jako rozchod.

Teď nevím kde jsem to četla, ale v nějakým rozhovoru psali, že člověk dospěje, až se přestane bát samoty. Ha. Dospěju v tom případě někdy?

Nepotkala jsem nikoho zásadního. Přijde mi, že muži došli. Doktorand se mi zhnusil. Neskutečně. Ani psát si s ním nechci. Odhalila jsem proč. Má nechutný narážky na každou pitomost. Je nadržený. A to mě zatím pokaždý spolehlivě odradilo. Chlap, co viděl jen to, že bych mohla někdy v blízký době roztáhnout nohy.

Semlely mě moje vlastní pocity. Zkusila jsem sesumírovat dotaz do poradny. V půlce druhé věty mi došlo, že odpověď znám a vím co mi kdo na to odpoví.

Doznívající orgasmus. Probudila jsem se a dívala se na okno. Svítalo. Celý den jsem viděla jasněji.

Ještě párkrát se vyspíš a bude dobře. Nebo ne?

Některé dny jsou krásné, i když od rána prší.

Zmatek, šneci, vylízáno.

Ležela jsem na posteli. Přišel ze sprchy a mlčky si lehnul vedle mě. "Musím Ti něco říct. Vím že mě máš moc rád..ale já už to tak nemám."