Ležím, oči dokořán
Některé dny jsou krásné, i když od rána prší.
Vstala jsem s takovým hrozně zvláštním pocitem smíření. Jako bych to, co se stalo, vnitřně vzala jako něco nevyhnutelnýho. Jako něco, co stát muselo. A nejradši bych ten pocit sdílela se všema. Aby se netrápili. Jenže pak mi probleskne vzpomínka. A já na pár vteřin zapochybuju. Kamarádi se rozhodli, že mé stížnosti na vyhublost vyřeší tím, že mě vezmou na čínu. Prej mě vykrmí zpátky, když o to tak stojím:).
Odpoledne jsem pak jela na návštěvu do Kladna. Jezdit na takhle krátký vzdálenosti mě baví. Cesta mě neunaví, stihnu toho dost promyslet. Sleduju ubíhající krajinu, nebo krajnici - záleží jak moc chci, aby se mi houpal žaludek....
*nedopsáno.
Vstala jsem s takovým hrozně zvláštním pocitem smíření. Jako bych to, co se stalo, vnitřně vzala jako něco nevyhnutelnýho. Jako něco, co stát muselo. A nejradši bych ten pocit sdílela se všema. Aby se netrápili. Jenže pak mi probleskne vzpomínka. A já na pár vteřin zapochybuju. Kamarádi se rozhodli, že mé stížnosti na vyhublost vyřeší tím, že mě vezmou na čínu. Prej mě vykrmí zpátky, když o to tak stojím:).
Odpoledne jsem pak jela na návštěvu do Kladna. Jezdit na takhle krátký vzdálenosti mě baví. Cesta mě neunaví, stihnu toho dost promyslet. Sleduju ubíhající krajinu, nebo krajnici - záleží jak moc chci, aby se mi houpal žaludek....
*nedopsáno.
Komentáře
Okomentovat