Bylo nebylo...

Přesně si vzpomínám na to co popisoval Alf. Jak jiný je život zcela bez mimo kolej a bez finanční pomoci rodičů. A jak jsou si ty dva světy vzdálený. Připomněla mi to psycholožka, když jsem si s ní zcela nezávazně povídala o své současné situaci, kdy mi již zcela nevyhovuje bydlení na koleji a jistá finanční nesoběstačnost. Říkala ať si sepíšu, co mi která či jiná možnost dá a vezme a vyberu si. Bude to snazší, když to uvidím na papíře. Ať už se jedná o volby pokračování v doktorským studiu, tak o volby jiný.

Nějak minulý týden jsem se rozhodla, že se potřebuju nakopnout. Postinor mě pravda nakopnul slušně. Připadám si jako těhotná, nevím, jestli fungoval, test vyšel negativní, ale cítím se divně. Jedna kamarádka mi navíc řekla že je v desátým týdnu, a vypadala tak šťastně a spokojeně, že jsem skoro litovala, že jsem si ho vzala. Nechutenství, pocit žaludku jak na vodě, únava.

Nepotkala jsem nikoho zásadního. Přijde mi, že muži došli. Doktorand se mi zhnusil. Neskutečně. Ani psát si s ním nechci. Odhalila jsem proč. Má nechutný narážky na každou pitomost. Je nadržený. A to mě zatím pokaždý spolehlivě odradilo. Chlap, co viděl jen to, že bych mohla někdy v blízký době roztáhnout nohy.

O víkendu mi umřel kocour. Nečekala jsem to. Byl nemocný, ale ne smrtelně. Brečela jsem při každý vzpomínce. A jako u všeho, věděla jsem že ta nesnesitelná bolest bude každým dnem tupější a mělčí. Až jednoho dne zmizí a zůstane jen trocha hořkosti a hezký vzpomínky.

Někteří k sobě pasují lépe, někteří vůbec. Vedle některých lidí se vyspíš dorůžova, k některým absolutně nepasuješ a není to ono. S někým si máš pořád co říct, s někým si po dvou schůzkách vyčerpáš témata a není co probírat.

Leden Nový rok začal tak, že umřelo morče. Vpravo nahoře je jeho poslední fotka. Brácha pak vždycky, když se něco špatnýho stal, říkal - to bylo to morče na novej rok. Začátek roku a obligátní problémy s rendrováním, modelováním...odevzdáváním ateliérů. Opět nevím jak, ale zvládla jsem to v termínu. Týral mě Tomáš svým ukecáváním ať to s Vítem vzdám. Hrozně jsem brečela. Dívala se na naše společný fotky a říkala si, o co všechno bych přišla. Věděla jsem, jak moc by to bolelo. Pak jsem ho jednou načapala na pokoji s Katkou a váhy se začaly naklánět. Nijak dramaticky. Hodně jsem kouřila. Jezdila jsem Prahou sem tam tramvajema, dívala se, přemýšlela. Jednou..to se stane. Podruhý..to se taky stane...po stopadesátý ale s třetím? To přece není normální. Únor Byla jsem s Vítem a Alfonsem a jeho kamarádem Béďou v Aeru, na Festivalu otrlého diváka. Bylo to zajímavý. A přísahám, že by mě tehdy ani ve snu nenapadlo, jak to všechno dopadne. Bylo to příjemný, a Alf mě po tom zval sem a tam..ať jdu ...

Prokrastinace je prý nemoc. U mě je to asi spavá nemoc.

Celý rok jsem byla moc hodná, u zpovědi jsem sice byla naposled před jedenácti lety, ale je to proto, že vlastně tolik moc nezlobím a svoje chyby se snažím napravovat jinak. Víš letos bych si přála jen jednu věc.. (Slabší povahy neklikat)

..je třeba občas vyprat. Ale je nutný prát důkladně. Jinak ty fleky zůstanou a bude tě to štvát další týden..kdy to budeš muset vyprat znova a lépe.