Bylo nebylo...

Seděla jsem na obrubníku. Na kraji chodníku a pozorovala svá dávná já, jak se mění v prach. Nejen moje já, ale i různý osoby, co ona já v těch dobách doprovázely. Zahlédla jsem je v šeru a během chvilky je vítr rozfoukal a odnesl do mraků.

Přesně si vzpomínám na to co popisoval Alf. Jak jiný je život zcela bez mimo kolej a bez finanční pomoci rodičů. A jak jsou si ty dva světy vzdálený. Připomněla mi to psycholožka, když jsem si s ní zcela nezávazně povídala o své současné situaci, kdy mi již zcela nevyhovuje bydlení na koleji a jistá finanční nesoběstačnost. Říkala ať si sepíšu, co mi která či jiná možnost dá a vezme a vyberu si. Bude to snazší, když to uvidím na papíře. Ať už se jedná o volby pokračování v doktorským studiu, tak o volby jiný.

Vezli mě dlouhým tunelem. Dostala jsem ránu elektrickým proudem. Vezli mě na popravu zastřelením. Ostatní tam mohli pracovat, můj prohřešek byl tak strašný, že mě čekal nejvyšší trest. Nějaká žena mi podala prázdný obal od papírových kapesníků, který mi upadl. Jako by mi to mělo pomoct. Soucitný pohled a špinavý šátek ve vlasech. Vagonky ve kterých se dřív vozilo uhlí. Šla jsem někam do sklepa, nebe nebylo, jen beton nad hlavou. Překračovala jsem koleje. Nebylo úniku. Smrt. Cítila jsem ji za pár hodin. Takový to je? Poslední okamžiky. Nějaká blond, hezká gestapačka mi nabídla pomoc. Řekla, že mě ale stejně najdou. Že mě může zkusit zazdít. Ve zdi udělala díru a já si tam mohla vlézt. Mohla jsem tam přečkat, že prý za pár dní bude po všem a ona mě pak vysvobodí. Ale co když ji taky zastřelí a já tam zůstanu zazděná věky? Probudila jsem se. Letec ležel vedle mě. Chytla jsem ho za ruku. Nebála jsem se.

O víkendu mi umřel kocour. Nečekala jsem to. Byl nemocný, ale ne smrtelně. Brečela jsem při každý vzpomínce. A jako u všeho, věděla jsem že ta nesnesitelná bolest bude každým dnem tupější a mělčí. Až jednoho dne zmizí a zůstane jen trocha hořkosti a hezký vzpomínky.

Jednou jsem v rámci sebevzdělávání v oblasti mezilidských vztahů a na popud mého kamaráda Pipeho přečetla dvě knihy. Jedna se jmenovala Základy mužského šovinismu, druhá byla od Peasových - Proč muži neposlouchají a ženy neumějí číst v mapách. Možná je můj rozhled omezený, ale nějak si nejsem vědomá toho, že by někdy nějaká žena sepsala zcela upřímnou knihu o tom, jak uvažuje nad muži. Co si přesně myslí, co svým jednáním, často nelogickým, zamýšlí. A co ji přiměje k činu který je v naprostém rozporu s dosavadním konáním.

Stála jsem někde na Albertově. Bylo mi chladno, do uší mi hráli Parov Stelar, bylo kolem jedné hodiny ráno. Rozbrečela jsem se zimou. Sama sebe jsem konejšila, že ty tři minuty ještě vydržím. Že to nic není, že to bude dobrý. Měla jsem hlad, trochu žízeň a docela velký strach.

Marně se pokouším začíst do nějaké knížky co mi doporučili na hodině filosofie a socilogie. Marně se pokouším číst vybranou kapitolu z Eyes of the skin. Natož z toho něco pobrat..co tam bylo...jo, že očima vnímáme víc než ušima.

Seděla jsem v prázdném pokoji. Seděl tam i Vít. Navrhla jsem, že si pustíme nějaký film. Nevím proč, vytáhla jsem film Interstate 60. Říkám, je dobrý, viděls ho? Něco jsem dělala a on se díval. Pak mi to u jedné scény došlo. Počkej, tys ho viděl, se mnou! Opravdu? Ano, viděl. Podívej..po vztahu s tebou mi zůstalo několik jizev, naši si myslí že jsem blázen. Podřezal jsem si žíly na Vánoce a můj otec volal záchranku.. Chtěla jsem mu říct, že to byla chyba. Že jsem půl roku po rozchodu byla jako v transu, jako by mě někdo zfetoval a že to s Alfem byl hrozný omyl...ale mohla jsem jen brečet. Chytla jsem ho za ruku a chtěla ho obejmout. Řekla jsem, ať si nemyslí, že to na něj nějak zkouším. On na to, že tohle není můj styl, že to ví. To že to byla chyba jsem říct nemohla. Nedal mi prostor, nezajímalo ho to. Chtěla jsem mu říct, že už nikdy nebudu milovat nikoho, tak jako jsem milovala jeho. Dusila jsem se pláčem. Probudila se z toho snu a brečela dál. Už nikdy..

Byla sobota. Měla jsem narozeniny. Dopoledne jsem strávila s oTc, na výborném obědě a čokoládě dole ve městě. Na kopci, v mém pokoji, byl Xter. Prý programoval. Věřila jsem mu, a i kdyby hledal hambatý  fotky nebo probíral nechutnou historii prohlížeče, bylo by mi to jedno.

Myslela jsem si, že mě chuť na sex a všechno kolem přešla a že se to jen tak nevrátí. Chyba lávky. Nechápu jak to dělá, ale náklonnost začala být silnější než silná. Bez polibku, jenom hlazením po hlavě a krku a mohla bych si vyměnit kalhotky. Položila jsem mu ruku do klína a řekla, že to mi dělá on. Bourala jsem ho hroznýma hláškama. Bavilo mě, když se rozesmál, když se zachvěl. Přenesl mě na postel. Mačkal, chytal za krk a mně se to hrozně líbilo. Všechno co jsem prohlásila, jsou asi jen kecy. Dost se toho bojím. V autobuse mě chytil za ruku..když jsem ji spustila dolů. Ráno mi dal něžnou, opatrnou pusu. Usmívali sme se na sebe a já se na něj nemůžu vynadívat. Spali sme jako dvě koťátka. Do čtyř dělal do školy a pak si lehnul ke mně. Styděla jsem se ráno vylézt, jeho spolubydlící koukal podezřívavě a nic neříkal. Kdyby něco říkal, bylo by to snad lepší. Zdálo se mi, že chodba před jejich pokojem je plná květin. Obrovské květinářství. Mezi tou záplavou růží, gerber, kopretin,...

...že svět bylo místo, co mělo končit.

Chudá pro někoho tak bohatýho. Hloupá pro někoho tak chytrýho.. a pořád zápasící s předsudky, představami a sny co se naplňují. Bohužel. Měla bych si víc dávat pozor, na to, co si přeju.

..se mi zdálo že umírám ve snu. Byla jsem tam s Vítem, několika kámošema..a někam jsme jeli. Bylo tam narváno. Víta jsem ztratila v davu. Pak jsme seděli v kině, prošla jsemho několikrát, ale nemohla jsem ho najít. Jestli mi drží místo? Pouštěli film. Byla jsem tam s nějakou cizí holkou. Lepila se na mě. Pak jsem našla Víta. Začala jsem na něj křičet, že mi mizí naschál, že ho nezajímám a že už na to nemám a chci se rozejít. Utekla jsem, dohnal mě Vítův kamarád, kterýho neznám, jen jsem věděla že patří k němu. Bodl mi nůž do srdce. Zhroutila jsem se k zemi. Bolelo to, ale nebyla jsem mrtvá. Ze strachu jsem se bála dýchat, aby mě nebodl ještě jednou. Kolem někdo tlačil nemocniční lehátko. Ležela na něm krásná holka, který její táta uvazoval stuhu kolem krku. Rozhodla se zemřít a její rocdiče jí v tom pomáhali. Už jsem nemohla nedýchat..kontrolovali mi tep..tlukot srdce nešel zastavit. Pak jsem zase uviděla Víta. Šel kolem, držel kolem pasu nějakou jinou holku. Povídali si a smáli se. Ší...