Vystavit se riziku

Stála jsem někde na Albertově. Bylo mi chladno, do uší mi hráli Parov Stelar, bylo kolem jedné hodiny ráno. Rozbrečela jsem se zimou. Sama sebe jsem konejšila, že ty tři minuty ještě vydržím. Že to nic není, že to bude dobrý. Měla jsem hlad, trochu žízeň a docela velký strach.

V té tramvaji mě přepadaly myšlenky jedna za druhou. Že mi Slovák už den nenapsal ani čárku (dnes je to druhý den), že ho nemám jak kontaktovat, protože poslední kredit jsem provolala s Xterem, abych zjistila, jak se dostat odkudsi z jihopražského sídliště, z místa kde jsem byla poprvé. Musela jsem znít hodně divně, když mu říkám, že nevím kde jsem a že se bojím. Nechtěla jsem se vykecávat, slíbila jsem, že mu to povím. Ptal se, jestli platí ta sklenička a já myslím řekla něco ve smyslu, že doufám že půjde.

Je to tak nějak v rovnováze. Včerejší den událostma pojal asi tři dny, dnešní den sotva čtvrtku.

Začalo to školou. Vyměkla jsem a odmítla absolvovat zkoušku v předtermínu. Jak hloupé. Pozdější informace o té zkoušce byly, že nic víc easy už být nemohlo a že ten dvoustránkový elaborát vyučující nechtěl. No co. Potkala jsem se s Tomem a Lucií, udělala pár Instagramshitfotek, pak se sešla s dalšíma dvěma doktorandkama, vymyslely jsme společnými silami dvě verze testu z dějin architektury 1, rychle jsem si skočila na oběd a na další přednášku. Trochu jsem se těšila, že uvidím Jakuba, doktoranda, který je v pohodě a ráda si s ním pokecám. Takový ten světlý bod maratonu přednášek. Nebyl tam. Došlo na mě, abych prezentovala osnovu svojí disertačky. Za tu sračku mě i pochválili. Dostala jsem za A, a to asi jen proto, že díky pečlivé školitelce mám zmáknuté jak téma, tak metodologii. Jenže oni netuší, že jsem doposud udělala na celé té práci velký hovno, vůbec vlastně nevím jak to udělat, jak to financovat, jak sehnat čas a jak u toho zvládnout žít jako člověk. Takže to řeším tak, že jen chlastám a dumám. Anebo na to radši nemyslím vůbec.

V porovnání ostatních, kteří doteď neví ani pořádně název, anebo mají téma, které zkoumalo X lidí před nima a nejsou bez neustálého eeeeeeer schopní říct souvislou větu, jsem byla jednookým králem v pravém smyslu slova.

Jakub se objevil po přednášce a ptal se jaký to bylo. Usmála jsem se. A cítila se nějak zablokovaně. Šla jsem ze sebe udělat debila na dějiny architektury pro doktorandy. Jsou to ty chvíle, kdy se bojím mluvit o tématu o kterým bych měla něco vědět. Plácnout krávovinu je tak snadný. Mluvit nesouvisle, psát z cesty, myslet si že něco vím a být vyvedena z míry. Stává se ti to? Myslíš, že něco chápeš a pak se najde někdo, kdo ti řekne že nechápeš vůbec nic a co tu vlastně děláš.

Tak trochu to asi nedávám.

Na kolej jsem přijela něco kolem sedmé, zašla si  do menzy na večeři, která se mi celý večer vracela z žaludku do krku. Zlá večeře.

Otočila jsem se na pokoji, bleskově nabila mobil a při běhu na autobus si ten mobil rozflákala na prvočástice. Naštěstí po složení dohromady fungoval. Jen datum na displeji bylo blbě. 6.ledna 1980. Dyť v tý době nikoho ani nenapadly ty technologie co v sobě máš? Co blbneš?

Jela jsem do Palladia, do komiksovýho knihkupectví. Chtěla jsem nějaký pěkný manga komiks pro Slováka, ale nakonec jsem nevybrala nic. Ve všech bylo na můj vkus málo sexu a Plačícího draka mu spíš pučím ze svých zásob. Pokud se ještě někdy ozve. No, měl by, už jsem si koupila lístek na Slovensko.

Zkusila jsem zajít do tamního Neoluxoru a okouknout nabídku současné světové prózy. Nečekala jsem, že se od minule nějak změní. Knih tam měli spíš míň, dost jich bylo buď o tématech velmi banálních, dost jich bylo naopak ujetých až moc..Nic co by se hodilo pro něj nebo pro mámu. Chci jim vybrat něco fakt echt. Smrt Zajdy Munroa (je i na uložto), by asi zaujala... ale jazyk Nicka Cavea mi přijde až příliš stylizovaný, tak trochu póza. Když to čtu, slyším jeho hlas. Což mě nějak ruší.

Zbývalo mi půl hodiny do setkání s ....já vymyslím přezdívku později. Prostě s člověkem co mě a Lucii tuhle fotil. Byla jsem varována a asi se chtěla přesvědčit, jestli ty kamna opravdu pálí tak, jak říkali. Svařák dobrý, první víno, dobrý, druhý víno..ne tak dobrý. Přišel první útok, kdy se na mě vrhnul přes stůl. Pokoušel se mě (asi) políbit. Nevěděla jsem jak zareagovat a ztuhla. Přešla jsem to po svém - neobratně. A pokračovala v konverzaci. Proč bych nemohla ven? Proč bych si nemohla popovídat u vína? Další sled událostí. Taxík, třetí jízda taxíkem ever.

Ztichlý město, dvojkolka jeho dcery, můj pád na zem, ubalenej a odmítnutej špek a nehet zarytý do kůže na břiše tak silně, že jsem tam dneska našla strup. Zatroubila jsem ústup. Nabídl mi myslím taxík a já ho odmítla. Utekla jsem ven, úplně jiným vchodem než jsem přišla. Stěží jsem se zorientovala a zahlédla trolejové vedení. Vydala jsem se za zelenavým světlem. Telefonovala Xterovi, že nevím kde jsem a že se bojím. Nemosím u sebe nic. Ani pepřák, ani nůž. Dřív jsem mívala alespoň odlamovák, ale co nechovám motýly a nechodím odřezávat větve ptačího zobu, leží na stole a je mu tam dobře.

Nastoupila jsem do první tramvaje co jela a ta mě odvezla někam do prdele. Vystoupila jsem, kus ušla pěšky a začala zoufat. Pálily mě ruce, zebaly nohy, obličej se mi zkroutil ze vzpomínky na to co řekl a ze strachu, jestli tohle přežiju. Potřebuju Parov. Zmrzlou rukou jsem snad na pátý pokus odemkla telefon a udělala nejrizikovější manévr, co žena a vlastně kdokoliv může udělat v potemnělé ulici po které se tu a tam potácejí přiopilé postavy a mizí ve tmě uliček, do kterých bych nevkročila ani ve dne.

Nasadila jsem si sluchátka s hudbou dost naplno.

Klid. Když jsem vystoupila z autobusu na Strahově, úlevou jsem vydechla. Vyzvedla Xtera a šli jsme na panáka. Přisedl si k nám jeho spolužák. Drzý skřet, ale jinak docela zábavný. S docela pěkným kamarádem. Že prý je to Slovák. Byl, ale jen jménem. Nepochopila jsem to. A divila se jeho ř.

Zatančila jsem si s ním, jeden z lepších momentů té noci. Spousta smíchu. Top stories. Propálila jsem si silonky a skřetovi pomalovala pusu rtěnkou.

S Xterem jsme se kolem 4.ráno zvedli a šli na kolej. Cestou jsem na něj házela sníh. Objala jsem ho na dobrou noc. Hezky voněl. Můj kompliment mi vrátil hláškou, že ze mě táhnou cigára. Poslal mě zpátky. Máš tam nápadníka. Haha..a já šla, protože spát se mi nechtělo. Chytla jsem je uprostřed buzeráku na cestě domů. 

Proč se vracíš? 

Já nevim, Xter chtěl jen doprovodit, se bál..

Jo jasně.

Chvíli jsme tam diskutovali o hovně a o kytkách a šli spát.

Zdály se mi sny o Xterovi. O Vítovi a jeho Katce, zdálo se mi o tom, že mi máma koupila panenku, miminko, jako živý.

Probudila jsem se a nevěřila tomu že dýchám. Bylo mi zle. Nemá ti bejt z čeho zle. Mělas dvě a půl vína, dva panáky becherovky a tak pivo a půl. Tělo se z této informace zmátožilo a přestalo vyšilovat s nějakou kocovinou. Nakonec mi nebylo nic.

Přehrála jsem si ten předchozí večer. Pozpátku.

Vzpomněla jsem si na jeden moment v tramvaji. Tohle se nikdy nikdo nesmí dozvědět. Tohle nikomu nemůžu říct. Moje krize s pláčem ze zimy mi přišla tak stupidní. Kecy co jsem vyslechla mi přišly účelový a já si připadala jako když mi bylo 17.

Musím jít spát. Za 5,5 hodiny mám vstávat.

Když zítra neudýchám přítomnost Víta, tak už prostě nikdy na akce, kde bude on a ona nepřijdu. Cejtím, že z toho vzejde ještě zajímavej průser. Cejtím, že to s tím vyrovnáním nebude tak žhavý.