Je mi záhadou, jak to funguje

Celý týden myšlenkama někde jinde. Celý týden řešení grantu, dneska zjištění malého podrazu, a že vedení nevytáhne hlavu ze zadku. Čtvrteční zpracovávání přihlášky do jakés takés použitelné formy, ranní tisk a ufuněné odevzdání a konečně to přišlo.

Jela jsem na Florenc, vyzvednout Slováka. Měla jsem trochu strach, trochu radost, trochu se mi třásly ruce a dost jsem se těšila. Stála jsem tam hodně dlouho, vylézali lidi a neznala jsem je. Přišlo mi skoro nekonečný, než se objevil a usmál se. Přišel ke mně, objal mě a drželi sme se jen o trochu déle a pevněji než když jsem přijela před měsícem a půl do Bratislavy. Obejmout, přivonět..

Vyrazili sme, na koleji jsem mu udělala těstovinový salát, asi nejrychlejší bezmasovou věc a vyrazili obejít za co nejkratší čas a co nejkratší trasou co nejvíce památek a významných míst v Praze. Povídali sme si, jako by měsíc a půl nebyl. Nedotýkali se ani ramenem. Fotila jsem ho. Den před tím, než přijel, jsem skoro chtěla uzavírat sázky, jestli přijede jen jako kámoš, nebo to vidí jinak.

Nevěděla jsem. Bála se. Nebyla si jistá. Večer jsme šli ještě s kámošem, společnou kamarádkou ze Štiavnice a jednou holkou na pivo, on že nebude pít a já že jeho hanblivosť už teraz nič nezlomí.

Nakonec jsem nebyla za těžkého alkoholika a pivo si dal taky. Pak nás z jedné hospody vyhnali, šli sme do druhé, pak ke mně na pokoj, kde zasvěcené debaty o škole, stavebním průmyslu a historických konstrukcích pokračovaly do nepěkné hodiny a nepěkného stavu, který u všech dorazila vodní dýmka. Zůstali sme tři..pak to zabalil i Myro a..teď co? Si dáme deli.. haha.

Šli sme se umýt..každý si lehl do své postele a pak se zeptal, jestli chci za ním. Zapadli sme vedle sebe jak dvě kostky puzzle a dlouho si povídali...a povídali...políbili se a pak už se tak nějak vesměs během následujících dvou dnů nemohli odtrhnout. Líbali sme se, někdo z nás řekl že už bysme měli spát, ten druhý řekl jojo a líbali se dál. 

Bylo to neskutečný. Neřešil nic, já neřešila nic..prostě to bylo fajn. Chytil mě za ruku, choval se ke mně hezky i po ránu, vařili sme spolu, myli nádobí, koukali na filmy...necítila jsem žádnou křeč, akorát mi trochu pokleslo IQ a nemohla jsem si vzpomenout kdo seděl na Šemíkovi, kdy se zhruba stavěl Karlův most a že ten pták s modrými pírky je sojka.

V pondělí ráno v 5:16 idylku dvou propletených těl, v na stav nevyspání překvapivě pevném objetí, ukončil budík a následná cesta na nádraží. Domluvili sme se, že přijedu na Silvestra a něco vymyslíme, třeba výlet do Štiavnice a že bude dobře. Do Vánoc máme beztak oba dost práce a není kdy přijet. Nějak jsem s tím smířená. Chybí mi, ale pocit z těch pár dnů je dost dobrý na to, abych nebyla smutná.

Co mě trápí je takový divný pocit, že se mi to všechno jen zdálo. Že to nemohla být pravda. Krom adventního kalendáře s Hello Kitty (rebelie, haha), pár vlasů v posteli, špinavého nádobí a jedné čokolády tu není důkaz, že tu kdy byl.  Polštář vyčichl během dne. Fotky jsou příliš virtuální. 

Ale aspoň že jsou. A většina jich není takhle rozmazaných. :)

---

Teď jsem přišla z gauče od Xtera. Spal, zlehla jsem ho pohladila po vlasech a odešla. Včera jsem mu upekla krtkův dort.. Prostě se mi chtělo, nechtěla jsem být sama na pokoji, a když se s ním cpal a říkal že je dobrý, tak jsem z toho měla radost. Byla jsem ale šíleně unavená a usnula na tom gauči a nebyla schopná pohybu - ani nahoru, ani dolů. A teď to asi nestíhám do práce. Kupodivu mě nic nebolí a krom toho že mě rušil jeho spolubydlící, když do čtyř ráno pařil online hru a cosi vykecával do mikrofonu se cítím odpočatě.

Ideální večer a noc. Jen ty sny byly jetý. Že jsem se tajně a jen formálně vdala a Attix mi to hodil na Timeline, že jsem byla náhradní matkou mé šéfové a odnosila jí syna, jen si na to už nevzpomínám a nemám k němu žádný cit. A o nehodě autobusu, že tam byl K. a skončil zraněný.