Bylo nebylo...

Můžu si říkat co chci. Vít mě bude pořád dostávat do kolen.

Besídku jsem zvládla. Šla jsem dokonce s Katkou na oběd. Vstřícné gesto, sama mi nabídla, jestli nejdu. Čuměla jsem jako puk a šla. A byla nesvá. Divně jsem mluvila. Přítomnost Víta jsem zvládla, měl dobrý kostým, prohodili sme pár slov a mně to..nevadilo. Žádný knock down a pláč na záchodě. Nic. Nikdy to nebude obyčejný kluk, ale dokážu na něj reagovat společensky únosně a pak na něj přiměřeně reagovat i v soukromí. Jo, včera večer, když jsem zavřela oči, viděla jsem ho. Ale bylo to jiný. Na okamžik mě napadlo, co kdybysme se k sobě vrátili, ale tu myšlenku jsem zahnala.

Stála jsem někde na Albertově. Bylo mi chladno, do uší mi hráli Parov Stelar, bylo kolem jedné hodiny ráno. Rozbrečela jsem se zimou. Sama sebe jsem konejšila, že ty tři minuty ještě vydržím. Že to nic není, že to bude dobrý. Měla jsem hlad, trochu žízeň a docela velký strach.

Dneska asi žádný fotky. Doufala jsem že aspoň nějaký ze včerejška vylámu, bez úprav, prelease, cool, instagram filtr, nebo tak něco, chápeš..ale nedostala jsem nic. Stejně špatně se mi lámaly fotky z K. Mám jich od něj tak málo, že bych to spočetla na prstech jedný ruky. Už ani nevím co všechno fotil. A na kolika z těch fotek mám holej zadek. Ale nevadí. Kdo si počká, ten se dočká :)

..když umře člověk, kterého jsem měla ráda. Který mě něco naučil, něco mi ukázal. Který tu byl co si pamatuju. Hodnej strejda, kterýmu jsem jako malá vymýšlela přáníčka a on se jim smál. Umřel včera ráno. A bylo to dost brzo.

Celý týden myšlenkama někde jinde. Celý týden řešení grantu, dneska zjištění malého podrazu, a že vedení nevytáhne hlavu ze zadku. Čtvrteční zpracovávání přihlášky do jakés takés použitelné formy, ranní tisk a ufuněné odevzdání a konečně to přišlo.

..řekl mi dneska někdo. A stojí na mnoha pilířích. Řekl, když jsem řekla, že mi potřeba sexu a jeho zdůrazňování připadá hrozně přízemní a zároveň na tom celá společnost stojí. Jeden z těch pilířů je sex, ať se ti to líbí nebo ne. Bez něj to nejde. Vysvětluj to ale svému přízemnímu tělu ve tři ráno. Nechápeš? To nevadí. Já se dneska usmívám. Dneska to jde. Zase dělám blbosti a baví mě to.

Jak si odpočinout od psaní? Zase psaním. Ale psaním bez hloubky, bez nutnosti brilantních obratů a citování zdrojů.

Koupila jsem si "tekuté oční linky" a rtěnku ne tak sprosté červené barvy, co jsem používala doposud. V rámci zvyšování sebevědomí a sebeúcty jsem si slíbila, že se o sebe budu vzorně starat, i když nikoho nebudu mít. Že se budu mazat krémem, trhat si obočí, holit nohy a dělat všechno jako bych byla s chlapem, i když to bude vlastně neúčelný.

Nefotím. Není kdy. Docela spím. Docela se i vyrovnávám s tím, že na mě nikdo nečeká. Docela se snažím pracovat. A v rámci zlepšování stavu psychického jsem začala s cvičením v posilovně. Kupodivu mě běhací pás baví a užila jsem si na něm mnoho legrace. Na cestu dál mi teď navíc svítí tři pozitivní světýlka.

Marně se pokouším začíst do nějaké knížky co mi doporučili na hodině filosofie a socilogie. Marně se pokouším číst vybranou kapitolu z Eyes of the skin. Natož z toho něco pobrat..co tam bylo...jo, že očima vnímáme víc než ušima.

Nebyla tak míněná, ale zabolela. V noci mě probudili. Pak jsem nemohla spát. Bolely mě nohy a zuby a pokoj mě zase děsil prázdnotou. To že jsem se mohla přemístit bylo vysvobození. Vedle Xtera jsem usla během chvilky. Co je nejhorší? Nemoct mít rád? Nebo mít rád a nemoct to naplnit? Mít rád a zahodit to? Přijde mi, že jsem vyčerpala kapacity a začala mě pohlcovat taková podivná apatie. Zatím se mi z ní nepodařilo vyspat.

Začala jsem uklízet. Dneska ráno už mě začalo trochu děsit v čem žiju. Asi stejný bordel, co se kupí kolem mě, ty spousty zbytečností..asi takovej bordel mám v sobě. Včera, když jsem utekla z jedné strahovské místnosti do druhé, zabouchla za sebou dveře a začala křičet tak, že se po chodbě rozlehla ozvěna toho křiku, mi došlo, že jsem se stala TOU holkou. Tou, na které si někdo dokázal, proč má vlastně rád svoji přítelkyni. Tou, která má zachovat diskrétnost, protože je to hanba. Prostě TOU, která nestojí za nic.

Doznívající orgasmus. Probudila jsem se a dívala se na okno. Svítalo. Celý den jsem viděla jasněji.

Bolelo někdy něco tak, jak teď pozdě v noci bolí vzdálenost a nedostatek zpráv? Já vím že to bude dobrý a lepší, ale jen obtížně se sdělují ty věci okolo. Sníh ve vlasech, lhostejnost ke K., vzpomínky na Bratislavu, na kavárnu ve Štiavnici.. chybí mi pitomé objetí a jen jeden člověk v týhle chatě to včera poznal. Proč jsme se museli narodit tak daleko od sebe? A kolik je 2,5 roku v globálu? Prý měsíc výročí... Prober se...

Seděla jsem v prázdném pokoji. Seděl tam i Vít. Navrhla jsem, že si pustíme nějaký film. Nevím proč, vytáhla jsem film Interstate 60. Říkám, je dobrý, viděls ho? Něco jsem dělala a on se díval. Pak mi to u jedné scény došlo. Počkej, tys ho viděl, se mnou! Opravdu? Ano, viděl. Podívej..po vztahu s tebou mi zůstalo několik jizev, naši si myslí že jsem blázen. Podřezal jsem si žíly na Vánoce a můj otec volal záchranku.. Chtěla jsem mu říct, že to byla chyba. Že jsem půl roku po rozchodu byla jako v transu, jako by mě někdo zfetoval a že to s Alfem byl hrozný omyl...ale mohla jsem jen brečet. Chytla jsem ho za ruku a chtěla ho obejmout. Řekla jsem, ať si nemyslí, že to na něj nějak zkouším. On na to, že tohle není můj styl, že to ví. To že to byla chyba jsem říct nemohla. Nedal mi prostor, nezajímalo ho to. Chtěla jsem mu říct, že už nikdy nebudu milovat nikoho, tak jako jsem milovala jeho. Dusila jsem se pláčem. Probudila se z toho snu a brečela dál. Už nikdy..

Poslední půl rok víc než častěji využívám Skype. Na dlouhou dobu jsem se od něj odvrátila. Zaprvý - ta pověra že pořád posílá data někam ven a nikdo neví jaká a kam. Proto zůstával většinu času vypnutý. Jenže pak K. odjel do Indie a Skype byl jediná možnost jak ho vidět. A za druhý..musíš se předem domluvit, protože trvale vypnutý, ho má snad každej a to je pak jednodušší ICQ nebo telefon.

Být upřímný. Postavit se k problémům čelem. Říkat pravdu. Přiznat si chyby. Jak často děláš to, že si upravuješ to co vidíš, aby se ti to hodilo? Přehlížíš věci, které ti vlastně vadí? Víš o nich celou dobu, ale děláš, že nejsou a nebyly.

Před časem jsem si říkala, kdy se mi u K. stane to, co se mi stalo minulý týden na výletě na Slovensko. No dobře, nebyl to tak úplně výlet. Byl to workshop památkové péče. Nádherný město, příjemní lidé. Zní to jako klišé. Ale vůbec se mi nechtělo domů. V lůžkovém kupé jsem otevřela okno, otočila se ke všem zády, dívala jsem se na těch pár světýlek v dáli a proud vzduchu způsobil, že jsem měla slzy po celé tváři a v uších. Vzdalovala jsem se od toho místa a brečela. Hrozně. Po dlouhé době jsem konečně něco pocítila. Potkala jsem totiž Slováka.

Stála jsem na nábřeží, mrholilo. Rozevřela jsem svůj červený deštník. Po několika měsících jsem zase vytáhla trenčkot. Opřela jsem se o vlhké zábradlí a do uší mi začali hrát Windsor for the Derby - The Melody of a Fallen Tree. Naprosto vystihující. Celý ten okamžik, kdy byl páteční večer s Lucií přede mnou. K. zase někde hodně daleko. Alf někde zahrabán s mojí fantazijní postavou a na Vita jsem si myslím ani nevzpomněla. Praha v mlze a šeru. První spadané listí. Ranní mrazíky. Tma jak v pytli v devět večer.

Co je možné? Získat si přízeň mého otce je věc jedna. Vyvolat u mě pocit, že tohle všechno, co se teď děje je pěkná blbost, to je věc druhá. Mému otci je totiž jedno, jestli máš nebo nemáš problém mě chytit za ruku, nebo říct že mě máš nebo nemáš rád. Na tom v rámci celkové "výhry", či jak to nazvat, nezáleží ani trochu. A já mám právě teď pocit, žes něco udělal jinak než to mělo být. Že kdybych si byla jistá, tak teď neležím sama v postelii nepřemýšlím, zda skočit nebo se bodnout, a nepíšu na nějakej zkurvenej blog, kterej nikoho, krom mě, vlastně nezajímá. Ale třeba to s ránem přejde. Třeba...

Byla sobota. Měla jsem narozeniny. Dopoledne jsem strávila s oTc, na výborném obědě a čokoládě dole ve městě. Na kopci, v mém pokoji, byl Xter. Prý programoval. Věřila jsem mu, a i kdyby hledal hambatý  fotky nebo probíral nechutnou historii prohlížeče, bylo by mi to jedno.

..že to za ten měsíc bude jiný. Že nastane posun. Ale nenastalo nic. Příliš krátká doba. Příliš mnoho nejistoty. Příliš mnoho neoblíbených emocí. A sakra.

..poprvé jsem jela po Praze na kole. Bylo to hodně zvláštní. Nová úroveň vnímání, nové cesty. Projela jsem kolem intru v ulici U Boroviček a vzpomněla si na Ondru. Na jeho dredy, na to jak mi připadal jako   čtyřiadvacetiletý vyspělý a velký. V mých sedmnácti. Jak jsem tam přespávala. Jak mě dostrkal do postele svého spolubydly a nebylo nic. Mlha na strahovským kopci a rezavé plechy pod nohama zarostlé kopřivama. A odřený dlaně.

Změna myšlení za 3, 2...

Kde sme to skončili..Neklidný spánek. Ach ano. Už si vzpomínám. Není doktorský blbost? Mám na to? A to jak mozkovou kapacitou, tak finanční? Nebylo by lepší jít makat? Dej tomu rok, říkají. Když na to nebudeš mít, tak s tím sekneš. Říkají. "Bude to sranda.."

Jsou 3 ráno a myšlenky nedají pokoj. Neustálý boj. Které rozhodnutí je to správné? Touha utéct. Strach z budoucnosti. Deprese z pesimismu kamarádek, které jsou samy jako já a tvrdí, že je nemožné najít chlapa pro život. Počítání, kolik mě co bude stát. Tak už klid. Aspoň na chvíli chci nemyslet a věřit tomu, že je to jen začátek a že to bude dobrý a v klidu. Chci zase vypnout a mít pokoj. Prázdno v pokoji a děsivost samoty. Já existuju. Bolí mě nohy, hlava a zuby. Vždycky když se probudím takhle nad ránem, přepočítám si končetiny a nemůžu nějak uvěřit že jsem naživu, nemůžu si vzpomenout kdo jsem a začnu se bát. Neumím být sama. Ale bojím se, že si na to zase za...

Nšla jsem odvahu a zavolala do pojišťovny. Začala jsem vyměkávat. Bojím se, že doktorský studium neutáhnu. Že budu bez peněz a bez naděje. Holky jen o pár let starší, co jsou samy, mi berou naději, že v tomhle věku mám šanci někoho normáního potkat a začít s ním kvalitní vztah. Že se nikdo nechce vázat. Říkám si že houby, že o tom to není..že se nechce vázat jen ten kdo nemiluje. Že to jen nejsou ti praví. Jsem optimistická a věřím, že mi K. nelže. I když Lucie říká něco jiného, i když mi přátelé naznačují, že se jim ani trochu nelíbí. Po setkání s jeho přáteli si říkám, že kolem sebe má vcelku sympatickou skvadru. A že podle přátel se přece dá odhadnout jaký člověk alespoň trochu je. Kdyby to byl fakt vyvrhel a trapitel malých koťátek, nesešla by se kolem něj taková banda. Nebo jo?

Ještě párkrát se vyspíš a bude dobře. Nebo ne?

Těžký hřích. Že prý. Tolik bych toho chtěla sdělit.

To tak někdy přijde. Myslíš si, že vyhráváš. Že to všechno bude dobrý..a pak přijde ťafka co tě srazí na kolena. A přijdou poznámky, že si za to můžeš sám. A žes to měl říct.

Nevím vůbec nic. Naprosto chápu, proč to spousta lidí zabalí těsně před koncem školy. Nic jinýho než se učit neumím. Dneska, při volné a samostatné krasojízdě na bruslích jsem přemýtala o tom, co teda chci a co budu muset dělat.

Co je smyslem a cílem? Vystudovat? Najít práci? Partnera? Vdát se? Postavit dům? Porodit dítě? Vychovat z něj dobrého člověka, který zvládne vystudovat? Najít práci? Partnera? Oženit se/vdát se? Postavit dům? Zplodit a vychovat vnouče?..a tak pořád dokola? To kolo života se má točit? To je ono?

Zářez. Bolestivý. Další. V dešti se možná dobře pláče. Nebrat nic vážně. Copak to jde? Alf napsal že mě strašně miluje. K. byl chladný (to je to přemýšlení ( I knew it! ), taky jsem to tak zažila) a o X. radši vůbec nic. Předstírání citů. Šla jsem po přechodu, vyndala si sluchátka..a viděla v dáli auto. Zčerstva mokrá silnice. Teď jim to dost klouže. Napadlo mě. Nemáš nárok být EMO. Probrala jsem s vedoucí věci ohledně mého případného doktorandění. Bude to tak 50 na 50, že to vyjde. Ve čtvrtek zas budu chytřejší. Nic není jistý, ale nic není ztracený. Tak kam se ztrácí můj optimismus a dobrá nálada? Prý to co jsem provedla se dělá jen jednou za život. Já to musím mít dvakrát. A všechno se mi to vrací/vrátí. Na ruce mám zase kapičky krve. Prázdno.

Daší brusle s K. Brzy po ránu. Východ slunce s kondenzační čárou letadla a zvláštní mraky. Celý to vypadalo jako obří duhovka..nebo obří pampeliška.

Stála jsem na zastávce a čekala na autobus. Poslouchala jsem Lucky One od Celldweller, na který mě naučil Xter. Při každým "Lucky for me, I don't believe in luck", jsem si dosadila za luck love. Kdybych na lásku věřila, poslední měsíc asi nepřežiju. Opodál stál dredařík v maskáčích (oxymoron?) co se tak prapodivně sluníčkově usmíval. Občas jsem se na něj podívala a naše pohledy se střetly. Nelíbil se mi. Když jsem nastoupila se dvěma igelitkama plnýma prázdných kartonů od džusů a mlíka, batohem na zádech a bruslema na rameni, marně jsem si vzpomínala, jestli jsem do báglu přihodila peněženku.

Vždycky se to tak pěkně zhoupne..ke K...k Xterovi..ke K...k Xterovi. No shit! Xter ze mě má prdel nebo mu nerozumím. K. na to jde pomalu a taky mu nerozumím. Mám obavu, že nakonec nebudu mít ani jednoho protože by se mi z každýho z nich hodil přesně jeden kousek. Dát je dokupy, mám ideálního chlapa. To je ale píčovina.

Řekla jsem si, že vstanu brzo a budu makat. A že si teda dojdu pro snídani. Myslela jsem si, že krám na Strahově má od osmi. Chyba lávky. Od devíti. Sedla jsem na bus, že pojedu na Malovanku. Jenže se mi nechtělo vystupovat a objevovat pochybné večerky.

Být třeba kamenem. Nedýchat. Nevnímat. Nemuset dělat rozhodnutí. Nemuset přemýšlet. Nemuset čelit otázkám. Nemuset čelit morálním zásadám. Nemuset čelit výčitkám, když ty morální zásady poruším.

Startuješ s hasákem v ruce. Jenže už jsi viděl ostatní, co měli houfnici, kterou mohli zastřelit deset lidí naráz. A chceš ji taky. Jenže ty musíš nejdřív vyhrávat s tím hasákem, získat revoler, kterej je nešikovnej a když se jó snažíš, seženeš časem i brokovnici. K houfnici je dlouhá cesta.

Dneska dopoledne mě napadlo, že by možná lidem v mým okolí bylo líp, kdybych se nenarodila, nepřežila některou ze svých eskapád, nebo něco takovýho.

Koupila jsem si krajkový šaty. Splnila si tužbu a teď nevím, k čemu je budu nosit. Haha. No, něco vymyslím. Včera.. Zase mě čekal rozlítaný den..nákup ráno, chvíle rýsování po obědě, ke kterýmu jsem si udělala kuřecí křidýlka. Objev pultového prodeje masa na váhu byl pro mne objevem století. Půl kila řízků jsem totiž nikdy sníst nedokázala.

Z vlny euforie na vlnu slabší depky.

Opravdu se to děje? Napadlo mě včera v noci. A chytla X. za ruce.

Myslela jsem si, že mě chuť na sex a všechno kolem přešla a že se to jen tak nevrátí. Chyba lávky. Nechápu jak to dělá, ale náklonnost začala být silnější než silná. Bez polibku, jenom hlazením po hlavě a krku a mohla bych si vyměnit kalhotky. Položila jsem mu ruku do klína a řekla, že to mi dělá on. Bourala jsem ho hroznýma hláškama. Bavilo mě, když se rozesmál, když se zachvěl. Přenesl mě na postel. Mačkal, chytal za krk a mně se to hrozně líbilo. Všechno co jsem prohlásila, jsou asi jen kecy. Dost se toho bojím. V autobuse mě chytil za ruku..když jsem ji spustila dolů. Ráno mi dal něžnou, opatrnou pusu. Usmívali sme se na sebe a já se na něj nemůžu vynadívat. Spali sme jako dvě koťátka. Do čtyř dělal do školy a pak si lehnul ke mně. Styděla jsem se ráno vylézt, jeho spolubydlící koukal podezřívavě a nic neříkal. Kdyby něco říkal, bylo by to snad lepší. Zdálo se mi, že chodba před jejich pokojem je plná květin. Obrovské květinářství. Mezi tou záplavou růží, gerber, kopretin,...

Montuju model a dispozice. Moc mi to nejde. Teda..s tím modelem to ještě tak strašný není, ale ten zbytek kulhá. A to značně.

...že svět bylo místo, co mělo končit.

Některé dny jsou krásné, i když od rána prší.

Někteří k sobě pasují lépe, někteří vůbec. Vedle některých lidí se vyspíš dorůžova, k některým absolutně nepasuješ a není to ono. S někým si máš pořád co říct, s někým si po dvou schůzkách vyčerpáš témata a není co probírat.

Lidi kolem mě přestávají být šťastní. A já nevím, nakolik procent je to mojí vinou.

Včera v noci jsem strašně dlouho smolila nějaký příspěvek o pocitu divnýho smíření a o tom, jak velký mi můj pokoj najednou připadá.

Poprvé mě to napadlo letos na Silvestra. Že se stává, že si někoho vůbec nevšimneš i když stojí vedle tebe, skoro se tě dotýká. O pár měsíců později, s ním zažiješ spoustu zajímavých chvil. Ale ten den ste se prostě nepotkali správně..

Zmatek, šneci, vylízáno.

Jsem to jen já? Nebo je fakt něco špatně. S Alfem jsme na sebe čuměli. Přijel na sh, na otočku a zase jel domů. Co by mi povídal, kdybych se neptala? Mám pocit, že mezi náma roste propast. Mám pocit, že tohle jen tak nepřejde. Mám pocit, že je to v hajzlu. Potěšilo mě, když mi bydla řekla, že při posledním přespání s K. nespala. Znamená to něco?

Apríl mě přenesl o několik hodin dopředu v čase. Stane se.

..a nemyslím ty kamna.

Jaro mi vlezlo na mozek.

Nenávist a pochybnosti. Strach a znudění. Znechucení. Všichni jsou stejní.

Sedím v čítárně Unijazzu a přemýšlím. Přes dým z cigaret a slabší migrénu mi to zas tak dobře nejde. Posledních pár dní nestálo za moc. Ateliéry, projekt za 11 kreditů blížil svým rozsahem bakalářce za 19..nepochopení, proč si nechci dát ani jedno blbý pivo..

Leden Nový rok začal tak, že umřelo morče. Vpravo nahoře je jeho poslední fotka. Brácha pak vždycky, když se něco špatnýho stal, říkal - to bylo to morče na novej rok. Začátek roku a obligátní problémy s rendrováním, modelováním...odevzdáváním ateliérů. Opět nevím jak, ale zvládla jsem to v termínu. Týral mě Tomáš svým ukecáváním ať to s Vítem vzdám. Hrozně jsem brečela. Dívala se na naše společný fotky a říkala si, o co všechno bych přišla. Věděla jsem, jak moc by to bolelo. Pak jsem ho jednou načapala na pokoji s Katkou a váhy se začaly naklánět. Nijak dramaticky. Hodně jsem kouřila. Jezdila jsem Prahou sem tam tramvajema, dívala se, přemýšlela. Jednou..to se stane. Podruhý..to se taky stane...po stopadesátý ale s třetím? To přece není normální. Únor Byla jsem s Vítem a Alfonsem a jeho kamarádem Béďou v Aeru, na Festivalu otrlého diváka. Bylo to zajímavý. A přísahám, že by mě tehdy ani ve snu nenapadlo, jak to všechno dopadne. Bylo to příjemný, a Alf mě po tom zval sem a tam..ať jdu ...