Mechanika rozchodů

Ještě párkrát se vyspíš a bude dobře. Nebo ne?

Co se událo..

Bylo toho mnoho. Od toho že jsem úspěšně obhájila svoji naprosto "shitózní" diplomku (pozemkářka to jediná prokoukla a dala mi to náležitě sežrat - aneb jak se říká - hodinu budeš za debila a pak budeš mít titul na celej život), přes poznání dalších lidí a poznání, že množství kamarádů má svoje limity zvládnutelnosti. Kvalitně se lze věnovat jen pár lidem. Nebo to musí být lidi, kteří překousnou, že občas ten čas fakt nezbyde a že mi třeba došel kredit* a neznamená to, že je nemám ráda.

Výtky ohledně nezvládnuté sobotní grilovačky..výtky ohledně toho jaká jsem nebo jaká nejsem. Pocit, že je se mnou všechno špatně. Že mě přece nikdo nemůže mít rád. Že to, že dokážu způsobit jiným lidem tolik bolesti, bych si měla vzít k srdci a už bych se neměla k nikomu přibližovat.

Konečně jsem se dostatečně připravila a vyhradila si čas na Alfa. Mělo to proběhnout dřív. Poslouchala jsem ho. Slaný oči. Vyčítání si vlastních chyb. Výtky k mýmu chování. Dozvuky že u příští holky nechce udělat ty samý chyby co u mě. A já mu chtěla říct, že nenadělá tyhle, ale nadělá jiný, ještě horší. Ale neřekla jsem nic. Strašně se v tom rýpe. Rozebírá každý moje slovo. A mně je to tak vzdálený a zároveň mě strašně bolí vidět, jak to bolí jeho.

Dneska mi přišel vrátit věci. Mezi nima byla i PF s mým věnováním. Zásah na komoru. Roztrhala jsem ji. Při telefonátu s Lucií jsem našla na peřiňáku i moji fotku co nosil v peněžence.

Lucie řekla, že je to ubohý a v okamžiku, kdy jsem se jí rozbrečela do telefonu, že jsem asi špatnej člověk a neměla bych chodit už nikdy s nikým a že je mi hrozně, povídá - však to přesně chtěl - aby sis tak připadala. Chce aby tě to taky bolelo, chce tě zranit. Je fakt, když si vzpomenu na sebe..taky jsem z pozice zhrzené dívenky psala zraňující dopisy..jenže mi bylo 16-17.

Pamatuju si, jak jsem si ve vztahu s Vítem přišla labilní a hysterická. A dneska jsem měla pocit, že jsem tyran a sobec.

Dva extrémy. Rozchod po kterým se ten druhý už nechce bavit nikdy a o ničem.

A rozchod po kterém mi ten druhý má tendence sdělovat jak se cítí, jak to prožívá, k čemu došel a chce slyšet moje stanovisko.

Nemůžu se rozhodnout, co je horší.

Mojí chybou bylo, že jsem hned tehdy, tu dubnovou noc, neřekla úplně narovinu, jak to je. Vlastně si celý ty dva měsíce asi myslel, že máme pauzu a definitivní rozchod pro něj proběhl teprve včera. Alespoň z toho chování to tak chápu. Jenže...vždyť i tehdy přeci padlo, že je konec.

Já nevim.

Teď už toho rýpání do vztahů, co jsou pasé, mám asi po krk.

---

Včera, po onom dlouhém rozhovoru s Alfem jsem v rámci možností utíkala za K., který vymyslel, že bysme mohli na muzejní noc. Jako obvykle, jednává se o blbej nápad, protože na muzejní noc jde celá Praha a ještě pár lidí navíc. Ale je nutno si to asi neustále připomínat, aby se jeden přesvědčil, že je to stejně blbý jako předloni.

Utíkala jsem o to víc, poněvadž jsem mu pár dní před tím naslibovala společný večer a nepodařilo se to. Nechápu kde se stala chyba, nicméně netušil, že jsem ho chtěla vzít do jedné putyky za svými kamarády. Nakonec je asi dobře, když řekl, že se omlouvá, ale že nepůjde, že myslel, že budem sami.

Strašně jsem si chtěla dát záležet, abych to napravila..no - co myslíš.

Dorazila jsem pozdě, K. byl dávno uvnitř technického muzea, sám. Hodinu a něco jsem na něj čekala venku v letenským parku. Nejdřív v trávě. Pak na lavičce. Byla mi zima, ale nějak mě to čekání neštvalo. Moje blbost - nenaplánovala jsem to dobře.

Moje starosti dostaly prostor, maličko se rozležet. Uklidňovala mě nádherně osvětlená Praha. Pouštěla jsem si hudbu..na chvíli jsem chytla i WiFi..a uviděla jsem tam Alfa, jak jde jakoby nic.

Tak já nevim. Ale zase - proč by seděl doma.

Přemýšlela jsem o sobě. O těch svých vtípkách, který vyprávim pořád dokola, až to vtipný vůbec není.  Byl to jeden z příkladů věcí, které na mě Alfovi vadily. Došlo mi, jak to je trapný. A blbý. A že mě to nikdy předtím nenapadlo. A že to teda asi mám krotit.

Jenže pak přišel K...a já mu vysvětlila co se stalo, kde jsem se zdržela. Proč. Řekla jsem si, že nemá cenu neříct pravdu..a velkou část večera jsem mlčela. Povídal mi, nějak před měsícem a něco, že přišel na to, že jsem pro něj zábavnej člověk, že ho to baví.

Vidíš, najednou krotím věci, co jsou na mě přirozený. Ze strachu, že se za mě zase někdo bude cítit trapně a zase mi to vyčte. Najednou jsem zticha a vidím jak to K. (asi) vadí. Neví, co se děje. Říkal mi, ať na to nemyslím. Viděl na mně, jak mi to šrotuje v hlavě. Na to jsem mu řekla svoji oblíbenou větu pro tyhle situace - "Vyspím se a budu dobrá, neboj. Jsem akorát unavená."

Dal mi obrázek autíčka, který sám vytiskl na lisu v muzeu. Dala jsem si ho do rámu nad stolem. Je na něm i jeho podpis, o který jsem si teda řekla a který trénoval dneska odpoledne snad desetkrát. A tak nějak mě ten pohled na ten obrázek a jeho jméno těší.

Měli sme spolu hezký i když relativně krátký večer. Ve studený trávě v parku mě učil tančit waltz a jive a čaču..a bylo to hrozně milý. Šli sme do čajovny a málem tam vytuhli, protože tak línou obsluhu, co za půl hodiny ani matonku nepřinese, abys pohledal. Byl naštvaný a utahaný. Já jsem, snad tou únavou, nebyla ani trochu zábavná. Nesnažila jsem se o to ani uměle.

Ráno jsme jeli do Ikey. Potřeboval nějaké věci do bytu, kam se nedávno nastěhoval..tak jsem mu snad aspoň malinko fundovaně pomohla vybrat.

Bylo to delší, než jsme oba čekali a bylo to dost náročný. Naštěstí ne vysloveně nepříjemný. Krmila jsem ho sušenýma brusinkama a dávala mu čas od času pusu. Čas od času ji dal on mě. Sám řekl, že začíná být otrávený a já se ho snažila rozveselit. Asi špatně, ale co už.

Když jsem se cestou zpátky dívala z okna autobusu, přišla na mě další vlna přemýšlení. Zatvářil se trochu ustaraně, trochu nechápavě. Co se děje?

Nic nic, chce se mi spát - a usmála jsem se. Jenže ten smích mi nešel a teď mě to akorát mrzí.

Už je jedna. Musím uklidit, povlíknout. Ráno přijedou naši. Mohamed nechce k hoře. Hora musí k Mohamedovi. Mám strach, že rodiče tím nedostatkem času zraňuju taky.

Zlepší se to někdy? Dají se tyhle věci plánovat ke spokojenosti všech?

Zase jsem strašně unavená.

Na Vyšehradě

Jsme prolezli hřbitov

Tohle není vtipný. Já smrt beru vážně. Jen bylo zvláštní, vidět se s X. v odrazu na náhrobku.

Perdu..

Svátek lip

Jak to na tom Vyšehradě viděl X.

I na ten Nuselák došlo

.

Čekání na K.

Na tuhle fotku mi K opáčil, že má podobnou ze včera a ještě má fialovější mraky :)

Taky to nešlo jinak, než že jsem si v Mixeru koupila krásný a nepraktický boty ve kterých mám přes 1,8m. Ještě to chce krásný šaty. Ale už dvakrát byl odložen jejich nákup.

* (jo, ještě pořád jedu na kredit, volám za 3,62 nebo 3,36 a za 7,20 a je to fakt uncool, ale jsem líná to měnit a vydupávat si výhody..nebo cokoliv)