Bylo nebylo...

Zase zásek. Mám psát a po vypětí z minulýho tejdne to opět nejde. A opět tomu moc nepomáhá P. Něco mi skřípe za krkem a tuším, že je to mizerná komunikace. Přitom mu SMSky chodí.

Z neskutečna Kuby jsme se vrátili do reality Čech. Procházela jsem s košíkem mezi plnými regály žrádla. Nikdo mě u vchodu nešacoval, kamery v zádech jsem nevnímala. Neměla jsem v patách černochy a mohla si vzít kolik jsem chtěla tatranek, aniž by se na mě někdo koukal, že jako nevím co se svým bohatstvím nebo že jsem rozežraná.

Dlouho jsem se neozvala. Ale tak už to bývá, když člověk ve vztahu řeší jen kraviny a zrovna neřeší, že se zakoukal někde jinde, nebo že ten druhý bere drogy, hraje automaty, nebo ho mlátí.

Nepotkala jsem nikoho zásadního. Přijde mi, že muži došli. Doktorand se mi zhnusil. Neskutečně. Ani psát si s ním nechci. Odhalila jsem proč. Má nechutný narážky na každou pitomost. Je nadržený. A to mě zatím pokaždý spolehlivě odradilo. Chlap, co viděl jen to, že bych mohla někdy v blízký době roztáhnout nohy.

" ..a pak jsem začala uvažovat, že si ho vymažu z přátel. " " To bys fakt udělala? No to by ale byl, definitivní, fakt definitivní konec.. "

Potřebovala bych umět používat větší dávku humoru a nebrat se tak vážně. Potřebovala bych větší lehkost a umět některý lidi poslat elegantně do prdele. Chtěla bych umět stát si mnohem pevněji za svými rozhodnutími. Musím ze sebe přestat dělat chudinku. Musím si přestat stěžovat. Měla bych být mnohem vstřícnější k cizím lidem. Měla bych být velkorysejší.

Čtvrteční ráno bylo krásné. Slunce pálilo neskutečným způsobem, a když jsem stoupala po schodech nahoru   do svého pokoje, to slunce jsem si několikrát vyfotila mobilem..a vajgly na schodech a stíny a záři..a měla z toho radost.

Jednou jsem v rámci sebevzdělávání v oblasti mezilidských vztahů a na popud mého kamaráda Pipeho přečetla dvě knihy. Jedna se jmenovala Základy mužského šovinismu, druhá byla od Peasových - Proč muži neposlouchají a ženy neumějí číst v mapách. Možná je můj rozhled omezený, ale nějak si nejsem vědomá toho, že by někdy nějaká žena sepsala zcela upřímnou knihu o tom, jak uvažuje nad muži. Co si přesně myslí, co svým jednáním, často nelogickým, zamýšlí. A co ji přiměje k činu který je v naprostém rozporu s dosavadním konáním.

Besídku jsem zvládla. Šla jsem dokonce s Katkou na oběd. Vstřícné gesto, sama mi nabídla, jestli nejdu. Čuměla jsem jako puk a šla. A byla nesvá. Divně jsem mluvila. Přítomnost Víta jsem zvládla, měl dobrý kostým, prohodili sme pár slov a mně to..nevadilo. Žádný knock down a pláč na záchodě. Nic. Nikdy to nebude obyčejný kluk, ale dokážu na něj reagovat společensky únosně a pak na něj přiměřeně reagovat i v soukromí. Jo, včera večer, když jsem zavřela oči, viděla jsem ho. Ale bylo to jiný. Na okamžik mě napadlo, co kdybysme se k sobě vrátili, ale tu myšlenku jsem zahnala.

Řekla jsem si, že vstanu brzo a budu makat. A že si teda dojdu pro snídani. Myslela jsem si, že krám na Strahově má od osmi. Chyba lávky. Od devíti. Sedla jsem na bus, že pojedu na Malovanku. Jenže se mi nechtělo vystupovat a objevovat pochybné večerky.

Lidi kolem mě přestávají být šťastní. A já nevím, nakolik procent je to mojí vinou.

Včera v noci jsem strašně dlouho smolila nějaký příspěvek o pocitu divnýho smíření a o tom, jak velký mi můj pokoj najednou připadá.

Leden Nový rok začal tak, že umřelo morče. Vpravo nahoře je jeho poslední fotka. Brácha pak vždycky, když se něco špatnýho stal, říkal - to bylo to morče na novej rok. Začátek roku a obligátní problémy s rendrováním, modelováním...odevzdáváním ateliérů. Opět nevím jak, ale zvládla jsem to v termínu. Týral mě Tomáš svým ukecáváním ať to s Vítem vzdám. Hrozně jsem brečela. Dívala se na naše společný fotky a říkala si, o co všechno bych přišla. Věděla jsem, jak moc by to bolelo. Pak jsem ho jednou načapala na pokoji s Katkou a váhy se začaly naklánět. Nijak dramaticky. Hodně jsem kouřila. Jezdila jsem Prahou sem tam tramvajema, dívala se, přemýšlela. Jednou..to se stane. Podruhý..to se taky stane...po stopadesátý ale s třetím? To přece není normální. Únor Byla jsem s Vítem a Alfonsem a jeho kamarádem Béďou v Aeru, na Festivalu otrlého diváka. Bylo to zajímavý. A přísahám, že by mě tehdy ani ve snu nenapadlo, jak to všechno dopadne. Bylo to příjemný, a Alf mě po tom zval sem a tam..ať jdu ...

Ráno se mi zastesklo po Bížovi. Šla jsem ven, zavolala jeho jméno. Ostatní kočky nehly brvou. Věděly, že nevolám je, že chci jen toho nejtlustšího. Vypadalo to jako souhra náhod. Přišlo mi, že má tlamu nějak divně od sněhu. Vzala jsem ho do kuchyně. Chtěla jsem mu dát salámek. Najednou jsem si všimla, že má kolem huby hnědou pěnu. Nechtěl mě nechat se podívat, ani si to nechtěl nechat utřít. Bodejť by jo, když blbec někde vyštrachal kuřecí kost a šprajcnul si ji na patře. Nevšimnout si toho, by ještě zhubnul! V kooperaci s mámou jsme mu ji vyndaly a vyhodily. Salámky dostal dva.

Potřebovala jsem svetr. Protože jsem oddaný zákazník jedné nejmenované společnosti, které se držím zuby nehty i přes upadající kvalitu, a protože jsem všude četla jak úžasnej je Lanvin heart x&y, zašla jsem mezi vyjednáním tý Openkarty a nákupem ingrediencí na oběd do ulice Na Příkopě, abych si za 1. vybrala svetr a abych si za 2. udělala fotku v šatech Lanvin, co na tom, že to jsou pořád a jenom šaty od firmy x&y.