Rovnovážný stav

Čtvrteční ráno bylo krásné. Slunce pálilo neskutečným způsobem, a když jsem stoupala po schodech nahoru do svého pokoje, to slunce jsem si několikrát vyfotila mobilem..a vajgly na schodech a stíny a záři..a měla z toho radost.

Ten den teda ani ne, ale večer předtím foukal vlahý vzduch a já se zase začala těšit na léto a na teplý večery.

Čekalo mě setkání s R., focení, procházka po Praze, možná nějaký čaj a víno. Nevěděla jsem ještě přesně, jen jsem věděla, že se mám na co těšit. A bylo to tak. Příjemně strávený čas, pohoda, relativní teplo. Měla jsem nový šaty (Second hand na Butovicích navezl zboží) a neskutečně se z nich těšila.

S R. jsme strávili příjemný odpoledne, popovídali si, vyprávěl mi o práci, já jemu vyprávěla jak jsem z hlavní pošty kvůli razítku posílala životopis (šance že mě vezmou je stěží 5%, ale zkusila jsem to!), dojeli jsme pod kyvadlo, vylezli nahoru, já se vysvlíkla z kabátu a předstírala, že je 30°C. Zakončili jsme to posezením v čajovně u tibetského čaje s mlékem a vodní dýmky.

Naproti nám seděla naprosto otravná školačka, která afektovaně telefonovala do všech směrů a z repráků se linula dost podivná hudba. Ale to mi nemohlo pokazit náladu. Mezi 14. a 17. hodinou, dne 31. ledna mi bylo skvěle.

O pár hodin později jsem seděla naproti Tomovi a Lucii. Skvěle mi bylo prvních pár minut, než se opět s gustem pustili do Slováků a Slováka zejména. Bránila jsem ho a pak mě to přestalo bavit. Změnila jsem téma, ale konverzace se tam stočila znovu.

Lucie se mě zeptala:"Nemiluješ ho, že ne?"

Vzmohla jsem se jen na zalapání po dechu a mlčení. Po chvilce přemýšlení jsem ji sprdla, že na otázku, která začíná záporem odpovídat nebudu. Oni dva na to, že to je taky odpověď. Nekomunikovat nelze.

Vzápětí přišlo cosi o tom, že by bylo třeba nastavit moji osobu tak, abych k sobě nepouštěla lidi typu Alf. Aby vůbec neprošli sítem. Sledovala jsem konverzaci o mojí osobě a bylo mi smutno. Takže Slováka vzali jako chvilkový poblouznění, které není třeba brát vážně. Evidentně čekají, že se brzo proberu a budu hledat někoho novýho.

Od Toma tyhle pochody chápu - nejradši by vedle mě neviděl nikoho. Ale od Lucie?

Jednou jsem se Toma zeptala, jestli si teda můžu dovolit být aspoň teď šťastná. Že prý klidně, ale měla bych přemýšlet o jiných možnostech.

Lucie ten večer uzavřela:"No tak si to užij, ale měj zadní vrátka."

Nechápala jsem to. Vracela jsem se na kolej. Kouřila jsem cigaretu a bála se té samoty, co mě tam čeká. Najednou mi bylo smutno. Rozhodla jsem se, že teď na nějaký čas kouřit přestanu.

Zdály se mi hrozné sny. Budila jsem se. Druhý den se mi to rozleželo v hlavě. Proč mi sakra nepřejou, to co mám? Když byla Lucie poblázněná do mýho kámoše a já tipovala, že to nevydrží dýl jak dva měsíce (což se také stalo, že jsem ho znala), neřekla jsem ani popel na její výkřiky štěstí. Po čase si začala zvolna stěžovat a já toho moc neříkala. Pak s ním ukončila kontakty a začala se orientovat na bývalýho. A pak mi brečela do telefonu, když s ní vyběhl. Říkala jsem jí, ať se s ním už nestýká, že se přece na jaře rozešli. Co čekala...

Takže, ano, pletu se jí do života taky. Chci aby se posunula a neplakala kvůli někomu, kdo už dávno není její a jen si bere co se mu zlíbí.

Možná žárlí a bojí se, že bych s ní nechtěla bydlet. Což je, bohužel pro ni, taky pravda. Po tomhle promlouvání do duše mívám pocity, že ji chci vidět až tak za měsíc, až vydechnu. A to že se jí volby mých partnerů nelíbí, by mohlo spoustu věcí ještě zkomplikovat.

Možná nechce, abych ztratila půl roku života s někým, kdo za to nestojí?

Já nevim.

Už jednou jsem je požádala, aby mi do života nemluvili, že si to udělám/poseru/poštěstím sama, a když budu chtít radu, tak si o ni řeknu. Znáš mě dost dobře, abys věděl, že ve vtipech se opakuju často a ráda. Zato v prosbách jen velmi nerada.

Mrzí mě, že si myslí, že jsem se zbláznila. Děsí mě představa, že by to mohlo být i obráceně. Že by někde na Slovensku do Slováka hučeli:"Nějaká čehůnka? No to ses zbláznil, s nima se od roku 1993 nemluví! Ať si zůstane kde je..."