Bylo nebylo...

Ráno se mi zastesklo po Bížovi. Šla jsem ven, zavolala jeho jméno. Ostatní kočky nehly brvou. Věděly, že nevolám je, že chci jen toho nejtlustšího. Vypadalo to jako souhra náhod. Přišlo mi, že má tlamu nějak divně od sněhu. Vzala jsem ho do kuchyně. Chtěla jsem mu dát salámek. Najednou jsem si všimla, že má kolem huby hnědou pěnu. Nechtěl mě nechat se podívat, ani si to nechtěl nechat utřít. Bodejť by jo, když blbec někde vyštrachal kuřecí kost a šprajcnul si ji na patře. Nevšimnout si toho, by ještě zhubnul! V kooperaci s mámou jsme mu ji vyndaly a vyhodily. Salámky dostal dva.

Dala jsem si šicí maraton. Až se ateliérovej tejden zeptá, budu mít aspoň co na sebe. V těch šatech budu pro jistotu i spát.

Chudá pro někoho tak bohatýho. Hloupá pro někoho tak chytrýho.. a pořád zápasící s předsudky, představami a sny co se naplňují. Bohužel. Měla bych si víc dávat pozor, na to, co si přeju.

Kdysi dávno jsem, v nějakým hodně inteligentním časopisu pro ženy, četla cosi o tom, že kamarádka autorky článku je architektka. A ta architektka že chodí výhradně v černé. Teď si vzpomínám, že jsem to četla opravdu dávno, protože mě tehdy překvapilo, že existuje nějaké spojení barvy oblečení s profesí. Mohla jsem být ve třeťáku na střední. Určitě. Vzpomínám si. V tý době jsem chtěla se vším prásknout a to poslední, co bych začala dělat, by bylo studovat vysokou. Vysokou, která by měla cokoliv společnýho se stavařinou. Napjatě jsem tehdy četla dál..zajímalo mě, proč teda architekti nosí černou.

Ráno jsem stěží rozlepila oči. Vstávala jsem asi natřikrát a cestou na autobus mi do očí nalítal sníh. Přesněji - do každýho oka přesně jeden trakař (alias sněhový chumelec cca 1x1cm..definice již snad jasně představitelná). Šla jsem s kamarádem, a protože mi vlivem vší té povětrnosti zatuhly oči a já je nemohla otevřít, chytla jsem se ho za batoh a nechala dovést k zastávce. Nebyl to moc příjemnej pocit.

Celý rok jsem byla moc hodná, u zpovědi jsem sice byla naposled před jedenácti lety, ale je to proto, že vlastně tolik moc nezlobím a svoje chyby se snažím napravovat jinak. Víš letos bych si přála jen jednu věc.. (Slabší povahy neklikat)

Mám toho teď docela dost. Kdybych furt nebrouzdala po netu, měla bych ty věci už dávno hotový..teď sklízím ovoce lenosti. Bavilo mě, když jsi říkal že jsi líný jak vepř. Včera jsem si na to vzpoměla a uchechtávala se při chůzi na ulici.

Potřebovala jsem svetr. Protože jsem oddaný zákazník jedné nejmenované společnosti, které se držím zuby nehty i přes upadající kvalitu, a protože jsem všude četla jak úžasnej je Lanvin heart x&y, zašla jsem mezi vyjednáním tý Openkarty a nákupem ingrediencí na oběd do ulice Na Příkopě, abych si za 1. vybrala svetr a abych si za 2. udělala fotku v šatech Lanvin, co na tom, že to jsou pořád a jenom šaty od firmy x&y.

Nevím co za tím stojí, že občas mlčí a neřekne ani slovo. Pak jde spát. A neřekne ani slovo. Možná tak jedno. "Dobrou." A že by to bylo fotbalem? To určitě ne. Takový věci nesleduje. Chci snad tolik, kdyby mi při příchodu dal třeba pusu? Aspoň? No dobrá, vysírám.

Nebo nějakej hezky provedenej prostor :-))

Odjela jsem do Kruhu. Kruhu u Jilemnice, aby bylo jasno. Jezdí se tam s ateliérama ze školy, zapracovat intenzivně na projektech..a vymýšlet..a skicovat..a nechat se hecovat ostatníma, co makaj od 9 ráno do 5 v noci (ehm - ráno). Letos jsem si vybrala pivovar Buštěhrad, kterej je před zbouráním a vypsali soutěž na návrh na jeho konverzi, která by tomu bourání mohla zabránit. Jestli se to aspoň trochu povede, šupnu to do tý soutěže. Za to nic nedám. Poslední třeba nebudu.

Měla jsem konflikt. V metru. Už jsem o tom psala na fejkbúku, abych dostala nějakou tu zpětnou kladnou odezvu. Potřebovala jsem podpořit. A taky jsem byla ráda, že jsem nedostala přes hubu.

Píšu si s jedním spolužákem. Projevil zájem o to o co já jevím zájem. Mně zájem dělá dobře, ale taky mě občas trochu mate. Protože jsem líná psát všechno dvakrát až třikrát, tak můžeš nakouknout do soukromý pošty. (Jinak - Výlet do Paříže byl moc krásný, maminka byla úžasná a další (středeční 10.11.10) výlet do Vídně byl také moc krásný. Frida byla úžasná a ty její obrazy..nevím jak to udělala, ale zářily. Fakt nevím jak toho dosáhla, ale byly jako bys pod ně dal strašně silnou lampu a prozářil i ten ocelový plát na který to namalovala. A taky jsem tam po pěti letech cíleně potkala spolužačku ze střední. Proč jen mám paměť jak slon a nezapomínám starý křivdy. Žilo by se mi lépe.) A teď ten dopis:

Začíná se to zas valit. A nevyčítej mi, že se bložím a zase si stěžuju, že nemám čas. Já bych ho snad i měla, jen ten den je nějak krátkej. No.

S kým teda ta starší generace má dle psychologů z Reflexu problém? Beztak to jsou především rodiče a to jaké svým dětem vštěpují hodnoty. Fiflenou s povrchními zájmy se dle mého skromného názoru člověk nerodí, tím se prostě stane.

..záhadný. Věže města Prahy včera v noci zahalovala mlha, v dálce bouchal ohňostroj a mně bylo konečně spousta věcí fuk. Že nepíše, že nevolá, že se nechce nechat fotit ode mě, ale od kohokoliv jinýho jo, že v září začne škola a že i přesto že jsem dostala výplatu, nemám dost peněz na všechny ty roztomilý ptákoviny. Bylo mi hezky.

..když jsou po okraji zbytky víčka.

Začíná mi bejt blbě. Zpumrdlikovala jsem se nějakým Bohéme (dostali jsme to za vstřícnost při natáčení reklamy v Adršpašských skalách), v kombinaci s Jelczinem a červeným vínem. Je mi blbě a dobře zároveň. Je mi líp. Ale smutek..ta svině. Umí plavat. I v tom množství. Ráno, když jsem šla na bus, bylo nebe ocelově šedý..večer..bylo skoro stejný. Vylezla jsem na kopec a málem se rozbrečela nad tou krásou. Nebe mělo stále ty úžasný ocelově šedý odstíny. Ty co miluju na černobílejch fotkách. Do toho jsem viděla jak z okolních lesů stoupá pára..a tomu všemu vévodila světlem ozářená Hejšovina. Stolová hora plná skal. Zářila tak nádherně jasně...křičela jsem a mlátila klackama o stromy. Odletovaly kusy dřev..ale líp mi nebylo. Rozedřela jsem si ruce o třísky..ale ani ta krev mi neudělala líp. Až něžná opilost trochu otupila pocit zrady. Smrtelný hřích.

..je třeba občas vyprat. Ale je nutný prát důkladně. Jinak ty fleky zůstanou a bude tě to štvát další týden..kdy to budeš muset vyprat znova a lépe.

Hecla jsem se. V neděli jsem přijela do Prahy, zašla s Alfem (nemá nic společného s Alfem mimozemšťanem) na pivo a řekla mu o svých plánech na úterní den. Překvapivě - o destinaci kam jsem se chystala - leccos věděl, takže mi poradil kam jít, co si dát k jídlo, kam spíš nechodit a že se tam není čeho bát, že je to bezpečný město.

..se mi zdálo že umírám ve snu. Byla jsem tam s Vítem, několika kámošema..a někam jsme jeli. Bylo tam narváno. Víta jsem ztratila v davu. Pak jsme seděli v kině, prošla jsemho několikrát, ale nemohla jsem ho najít. Jestli mi drží místo? Pouštěli film. Byla jsem tam s nějakou cizí holkou. Lepila se na mě. Pak jsem našla Víta. Začala jsem na něj křičet, že mi mizí naschál, že ho nezajímám a že už na to nemám a chci se rozejít. Utekla jsem, dohnal mě Vítův kamarád, kterýho neznám, jen jsem věděla že patří k němu. Bodl mi nůž do srdce. Zhroutila jsem se k zemi. Bolelo to, ale nebyla jsem mrtvá. Ze strachu jsem se bála dýchat, aby mě nebodl ještě jednou. Kolem někdo tlačil nemocniční lehátko. Ležela na něm krásná holka, který její táta uvazoval stuhu kolem krku. Rozhodla se zemřít a její rocdiče jí v tom pomáhali. Už jsem nemohla nedýchat..kontrolovali mi tep..tlukot srdce nešel zastavit. Pak jsem zase uviděla Víta. Šel kolem, držel kolem pasu nějakou jinou holku. Povídali si a smáli se. Ší...

..je prima volba. Za nějakých 19 hodin se mi přetočí tachometr a budu na něm zase mít o něco větší celkovou cifru. Poslední tejden byl fajn.

...jeli sme spolu na kole z kopce. Hrát my dva ve filmu, byl by z toho nejspíš záběr, který by kritika nazvala nechutně přeslazeným a moje hysterické ječení, hodně špatným vtipem. Ale bylo mi hezky..opírala jsem se hlavou o jeho tvář, moje vlasy se propletly s jeho vousama a svoje lokty jsem měla zapřené o jeho, abych nespadla, protože nohy jsem měla obě ve vzduchu. Nasedat jsem musela když byla zamáčklá brzda, protože jinak mi lanko zadní brzdy tahalo sukni a tím pádem i zadek. Dali sme si točenou zmrzlinu a pak odjel busem 150km daleko. Romantika skončila a já se vracela na kole sama domů, do nohy mě jeblo hovado a při přejíždění silnice jsem doufala že na mě nevybafne kamion. Když jsem byla dneska v práci a on mi volal a tři minuty jsme se bavili o tom, jak to teda uděláme, kdy přijedu a kdy pojedem do Vizovic a já z něj nemohla vymámit nějaký jeho vlastní rozhodnutí, protože mi bylo úplně jedno kdy pojedeme... zase jsem z té milé přiopilosti vystřízlivěla. Je to zvláštní. Zač...

..a my v tý malinko navhlý trávě leželi a dívali se na hvězdy. Občas některá z nich spadla. Nebyla mi zima, byla jsem malinko přiopilá a nic mě v tu chvíli nesralo. Pocit co jsem neměla už pěkně dlouho. I když jsem se na něj stihla za večer nakrknout asi třikrát.. Skoro začínám mít pocit, že mi to dělá naschvál a pak se baví tím, že se na mě usměje a já se musím smát taky i když bych si strašně ráda zachovala vážnou tvář..s ním to nejde. Podívá se zkoumavým pohledem a rozbije mě na kousky. ..věděla jsem, že i ve chvílích, kdy bych s ním nejradši praštila o zem, ho strašně moc miluju. To zas byly zážitky. :-) a to jsem si dneska všimla, že strom, co jsem včera ve víru vášně objímala, byl nejspíš prolezlej plošticema. Fuj. ... Vymýšlím výlet do Berlína. Strašně moc bych chtěla na výstavu Fridy Kahlo..ale s tím, jak to je komplikovaný ohledně dopravy tam a zpět, když nechci přespat, se mi zdá, že to asi padne a já si budu muset počkat na Vídeň. Ta je trochu blíž.. Tak uvidím. Do ...

..jak mi ubylo povinností, vrátila se touha psát. Kreslit. Brouzdat. Lenošit, fotit, lítat povenku...prostě cokoliv co dřív bylo hlavní náplní života. Nejradši bych byla i nadále stejně bez starostí. Kdybych mohla třeba cestovat. Kdybych nemusela řešit peníze. Kdybych nemusela řešit rychlý tep a hlad nebo žízeň. Čím bych se musela stát, aby mě tyhle přízemní povinnosti přestaly trápit? Kočkou? Našla jsem teď někde fotky co fotila nějaká kočka. Jednoduchý - kočka dostala na krk malý foťák a fotila. Přišlo mi to správně ujetý. Ujetí majitelé, kočka, kterou to všechno od pohledu docela sralo, ale zase ne natolik, aby milostivě nevydržela celou vernisáž. Touha psát je zpátky. Touha se ale neslučuje se schopnostma. Myslíš že se zas dostanu někam kde jsem bývala kdysi? Že to psaní bude mít aspoň jednohvězdičkovou úroveň? Přesouvám se. Opouštím Arthura Denta. Jeden deník na netu došel konce. Ukončila jsem jednu etapu vzdělání. Byl to obrovský boj. A čeká mne nový..nová výzva. Nové plány. Těší...