Malé války
Měla jsem konflikt. V metru. Už jsem o tom psala na fejkbúku, abych dostala nějakou tu zpětnou kladnou odezvu. Potřebovala jsem podpořit. A taky jsem byla ráda, že jsem nedostala přes hubu.
Víš - jsem na tom teďka nějak blbě s penězma. Naši mi teď dali celkem hodně, to jo. Hlady neumřu. A můžu si tu a tam udělat radost. Co si však dopřát nechci je podpora různých žebravých živlů. Jo, někdy si i časopis Nový prostor koupím..ale spíš ne. Už je snad za 40, ty články mě taky moc neberou a ty prodavače co stojí v metru tiše obdivuju a taky tiše obcházím. Já v průvanu stát nemůžu. Díky chladový alergii bych otekla a dostala vyrážku.
Jo, asi jsem špatná, ale..živí mě přece rodiče, z větší části. Brigáda mi sice tu a tam něco zaplatí, ale to spíš jen zlomek celkovýho příjmu.
Navíc jsem se teď v pátek po značným psychickým vypětí v práci zhroutila a chtěla jsem odejít, s čímž šéfka nesouhlasí. Asi to bere jako rozmar. Říkala jsem si - co bez těch peněz budu dělat, ale na druhou stranu - nemám zapotřebí číst si vzkazy od kolegyně jak jsem nemožná a kdesi cosi.. Je to už dlouhodobější. A je zajímavý, že se nechám zdeptat přes papírky. Asi, že si to čtou všichni? A všichni si myslí, že jsem blbá, že nezvládnu nakreslit funkční stůl? Jo, posrala jsem to. Jo, zasloužím si, dostat to sežrat..ale na druhou stranu - ne, že dostanu jednou týdně sprda přede všema. To je dost.
Každpádně, zaměstnaná stále jsem, předpokládám, že to šéfka bude brát jako chvilkový rozmar a já znova nedostanu ani sebemenší odvahu se svojí situací něco udělat. A ještě moje zhroucení přezíravě přetlumočila svému manželovi. Budiž mu ke cti, že na to nezareagoval ani hláskou. Nijak. Já jsem na to taky neřekla nic. Chtělo se mi brečet a nevěděla jsem, jestli si za takovou pracovní produktivitu napsat hodiny.
Napsala jsem si je.
No a teď si představ, že si tak sedíš v metru na nástupišti, přemýšlíš o svý blbý situaci socky, aby ti jiná socka začala hustit něco o tom že nevíš co je život. Já nevím co život, díkybohu, ale pochybuju, že to ví i ten magor co mi nutil časopis (ačkoliv v destičkách nic krom pár papírů evidentně neměl a na krku měl kasičku s heslem: "Solidarita").
Tak jsem řekla ne. Pak hustil dál, řekla jsem ne. Hustil naléhavě a začal chrastit, řekla jsem že mě živí rodiče a on odešel s nějakým pošklebkem a hláškou na mou adresu. Nasral mě.
Pak nastoupil do vagonu metra, spolu se mnou a začal hustit do jiných lidí. Tuž mě to krklo, a když došel k pánovi vedle mě a ukazoval mu okopírovanou průkazku, řekla jsem cosi o tom, že kdyby byl pravý prodavač, tak by věděl, že v metru prodávat nesmí. Začal na mě řvát, co si to dovoluju, a že mu umřeli rodiče a že byl v děcáku a že skončil na ulici, a že potřebuje peníze na oběd. Když to tak píšu, fakt to nějak nesedí. Zastal se mě jediný člověk. Jinak to vypadalo, že mě fakt napadne.
No a tak si už druhý den povídám s fantazijní postavou a útočím na něj a snažím se, aby mi bylo líp, že přeci nejsem taková bestie a že jsem vlastně udělala dobře..
Když už nic, moje fantazijní postava nemá tak hrozný vymlácený zuby. Br. Byl mladej a podle všeho by fyzickou práci zvládl. Nekecej mi, že takový lidi jsou na ulici jen proto, že jim nic jinýho nezbylo. (Jestli na ní teda fakt jsou).
A teď k těm malým válkám. Začínám si připadat samostatně. Sama v Berlíně, sama ve Vídni, sama na jídle...sama se postavím nějakýmu šmudlovi. Vít by mi to asi nikdy nedovolil. A víš co? Přestává mi ta samota vadit a začíná mi vlastně vyhovovat.
Dokonce začínám plánovat několikadenní výlet do Říma. Jak? Sama.
Tím konfliktem se vnitřně stavím tomu co se mi stalo v práci i tomu, že v našem skvělém vztahu jsem dost často umlčována, nebo odsouvána do pozadí s tím, že on to krájení zvládne líp.
Jo a to že po mně spolužák čárá při hodině tužkou taky nic neznamená ani s tím nemá nic společnýho. Alespoň jsem si tím zase dneska vykompenzovala základku, kdy jsem se nelíbila nikomu a nikdo mě nezlobil.
Konec sebelítosti. Jsem na to už velká.
Po výstavě Fridy Kahlo zasloužená cenově dostupná odměna...
U kulatého stolu na stoličce s nápisem Česká republika
---
Zprovoznili jsme skener a já si naskenovala negativy.. Je to na jednu stranu levnější a rychlejší než domácí vyvolávání. A taky mi to nerozežírá sliznici nosu. Na druhou stranu..neumí to ty stříbřitý efekty, co se mi na každý fotce tak nějak samy udělaj..asi chyba v postupu.
Karolínka v Praze
Takže konečně mám fotky z Designbloku
A fotky ze Strahova..
Víš - jsem na tom teďka nějak blbě s penězma. Naši mi teď dali celkem hodně, to jo. Hlady neumřu. A můžu si tu a tam udělat radost. Co si však dopřát nechci je podpora různých žebravých živlů. Jo, někdy si i časopis Nový prostor koupím..ale spíš ne. Už je snad za 40, ty články mě taky moc neberou a ty prodavače co stojí v metru tiše obdivuju a taky tiše obcházím. Já v průvanu stát nemůžu. Díky chladový alergii bych otekla a dostala vyrážku.
Jo, asi jsem špatná, ale..živí mě přece rodiče, z větší části. Brigáda mi sice tu a tam něco zaplatí, ale to spíš jen zlomek celkovýho příjmu.
Navíc jsem se teď v pátek po značným psychickým vypětí v práci zhroutila a chtěla jsem odejít, s čímž šéfka nesouhlasí. Asi to bere jako rozmar. Říkala jsem si - co bez těch peněz budu dělat, ale na druhou stranu - nemám zapotřebí číst si vzkazy od kolegyně jak jsem nemožná a kdesi cosi.. Je to už dlouhodobější. A je zajímavý, že se nechám zdeptat přes papírky. Asi, že si to čtou všichni? A všichni si myslí, že jsem blbá, že nezvládnu nakreslit funkční stůl? Jo, posrala jsem to. Jo, zasloužím si, dostat to sežrat..ale na druhou stranu - ne, že dostanu jednou týdně sprda přede všema. To je dost.
Každpádně, zaměstnaná stále jsem, předpokládám, že to šéfka bude brát jako chvilkový rozmar a já znova nedostanu ani sebemenší odvahu se svojí situací něco udělat. A ještě moje zhroucení přezíravě přetlumočila svému manželovi. Budiž mu ke cti, že na to nezareagoval ani hláskou. Nijak. Já jsem na to taky neřekla nic. Chtělo se mi brečet a nevěděla jsem, jestli si za takovou pracovní produktivitu napsat hodiny.
Napsala jsem si je.
No a teď si představ, že si tak sedíš v metru na nástupišti, přemýšlíš o svý blbý situaci socky, aby ti jiná socka začala hustit něco o tom že nevíš co je život. Já nevím co život, díkybohu, ale pochybuju, že to ví i ten magor co mi nutil časopis (ačkoliv v destičkách nic krom pár papírů evidentně neměl a na krku měl kasičku s heslem: "Solidarita").
Tak jsem řekla ne. Pak hustil dál, řekla jsem ne. Hustil naléhavě a začal chrastit, řekla jsem že mě živí rodiče a on odešel s nějakým pošklebkem a hláškou na mou adresu. Nasral mě.
Pak nastoupil do vagonu metra, spolu se mnou a začal hustit do jiných lidí. Tuž mě to krklo, a když došel k pánovi vedle mě a ukazoval mu okopírovanou průkazku, řekla jsem cosi o tom, že kdyby byl pravý prodavač, tak by věděl, že v metru prodávat nesmí. Začal na mě řvát, co si to dovoluju, a že mu umřeli rodiče a že byl v děcáku a že skončil na ulici, a že potřebuje peníze na oběd. Když to tak píšu, fakt to nějak nesedí. Zastal se mě jediný člověk. Jinak to vypadalo, že mě fakt napadne.
No a tak si už druhý den povídám s fantazijní postavou a útočím na něj a snažím se, aby mi bylo líp, že přeci nejsem taková bestie a že jsem vlastně udělala dobře..
Když už nic, moje fantazijní postava nemá tak hrozný vymlácený zuby. Br. Byl mladej a podle všeho by fyzickou práci zvládl. Nekecej mi, že takový lidi jsou na ulici jen proto, že jim nic jinýho nezbylo. (Jestli na ní teda fakt jsou).
A teď k těm malým válkám. Začínám si připadat samostatně. Sama v Berlíně, sama ve Vídni, sama na jídle...sama se postavím nějakýmu šmudlovi. Vít by mi to asi nikdy nedovolil. A víš co? Přestává mi ta samota vadit a začíná mi vlastně vyhovovat.
Dokonce začínám plánovat několikadenní výlet do Říma. Jak? Sama.
Tím konfliktem se vnitřně stavím tomu co se mi stalo v práci i tomu, že v našem skvělém vztahu jsem dost často umlčována, nebo odsouvána do pozadí s tím, že on to krájení zvládne líp.
Jo a to že po mně spolužák čárá při hodině tužkou taky nic neznamená ani s tím nemá nic společnýho. Alespoň jsem si tím zase dneska vykompenzovala základku, kdy jsem se nelíbila nikomu a nikdo mě nezlobil.
Konec sebelítosti. Jsem na to už velká.
Po výstavě Fridy Kahlo zasloužená cenově dostupná odměna...
U kulatého stolu na stoličce s nápisem Česká republika
---
Zprovoznili jsme skener a já si naskenovala negativy.. Je to na jednu stranu levnější a rychlejší než domácí vyvolávání. A taky mi to nerozežírá sliznici nosu. Na druhou stranu..neumí to ty stříbřitý efekty, co se mi na každý fotce tak nějak samy udělaj..asi chyba v postupu.
Karolínka v Praze
Takže konečně mám fotky z Designbloku
A fotky ze Strahova..
Rozepsala ses.
OdpovědětVymazatDost mizerně, jsem si to pak po sobě dneska četla a opakuju tam jednu větu dvakrát. A nechce se mi to přepisovat.
OdpovědětVymazata ja si toho ani nevsimla :o) a pis a pis a pis
OdpovědětVymazatja nemam rada, kdyz me nekdo do neceho nuti, ale zas nejsem takova, abych se mu postavila, takze bych ho proste ignorovala, jako vsichni ostatni...
Petra: No, ono je otázka, nakolik se to stavění komukoliv vyplácí. Mohla jsem si ušetřit to, že mi někdo mně odporný foukal hnilobný dech do obličeje.
OdpovědětVymazatAlespoň můžu doufat že to prospělo jedný věci. Že ti lidé alespoň slyšeli, co jsem mu řekla, a uvědomili si, že ne všichni prodavači Novýho prostoru jsou féroví. Bohužel, taky jsem tím mohla ublížit těm, kteří ty časopisy prodávají doopravdy.