Bylo nebylo...

Seděli jsme na Stalinovi na lavičce. "Dej si trochu na zuby, bude to brnět, jako u zubaře." -"No ty vole..necejtim hubu." "Dobrý je, nasypat to na pinďoura a pak ho kouřit." -"Dyť nic neucejtim..." A tak se stalo, že jsem si dala první půlku lajny kokainu.

Jsem už relativně dlouho zavřená doma. Mám minimální kontakt s okolím, přáteli, ostatními lidmi. Dneska jsem si všimla, že se něco změnilo v tom, jak se dívám na svět. Všechno jako by bylo barevnější... Asi je to tím, že jsem po dlouhý době zvedla oči od knížek a monitorů. Snažím se to dopsat. Nevidím v tom už moc smysl. Jediný na co se těším, že to prostě odevzdám a začnu žít. Není řešení to vzdát.

Potřebuju se rozepsat. A taky potřebuju najít jakýs takýs vnitřní klid, protože zítra se mám potkat s oponentem disetračky. Moc hodným člověkem. Jen já už v tuhle chvíli přestávám rozumět, co se po mně vlastně chce. Nedalo mi to spát a mám obrovský psací blok. Mám sepsat jen takový dílčí krůček o pár stranách, vzít co mám, udělat závěry, žádné složitosti. Jenže z toho všeho co jsem v době neplacenýho volna udělala, zbyl jeden ubohý odstavec, který školitelka jakž takž schválila.

Bylo to na Humans of Prague   (zde: http://humansofprague.ihned.cz/928/ ). Taková paní, která se zastavuje a stojí, aby nevnímala svět jako osekanej klip. Já teď mám život zvláštně rozfázovanej. Mozek trochu přehlcenej. Nestíhám. Zrovna teď mám připravovat přednášku na zítra. Vůbec se mi nechce. Nevím co jim zítra vykládat. Budu muset, ale nejde mi to. Tak jsem se rozhodla rozepsat. Snad to pak půjde líp. I když vím, že to bude jen horší. Budu unavenější.

Dobrá, už jsem přerovnala papíry a umyla nádobí. Vymýšlím titulku portfolia. Ve čtvrtek jsem objednaná na prohlídku bytu, kam s větší pravděpodobností spíš nepůjdu. Prohlídky jsou jen dopoledne, protože tam není elektřina, makléřka mi 3x řekla, že večer to nejde, protože se tam nesvítí. Ale je to levné. A co je levné, to je dobré. Makléřka se mi po telefonu ani trochu nelíbila.

Potřebovala jsem od mámy slyšet něco trochu jinýho než to, že na mě bude zlá. Mám z ní ustavičný pocit, že moji "výchovu" celé měsíce až léta neřešila a pak si vždycky vzpomněla, že něco vlastně udělala špatně a je třeba to ještě dnes napravit radikální změnou, protože už zítra bude pozdě. Přijde mi, že svými řečmi sděluje, že se jí nepovedlo vychovat z bráchy samostatnýho člověka a má pocit, že ani já nejsem samostatná a musí se mnou něco udělat, abych jako on v 37 letech nebydlela doma s ní. Za následek to má jediné. Zkracuju dobu pobytu v našem domě na nezbytné minimum, domů se mi nechce. Na kolej se mi nechce. Přijde mi že nepatřím nikam. Málem jsem se bála otevřít lednici. A nabít si telefon. Jako bych byla na nevyžádaný návštěvě. Pro dnešek mám zahlcenej mozek. Jízlivě se mě zeptala, kde budu slavit Vánoce. Možná jsem měla říct že v Praze. Možná jsem si měla koupit lístek někam do prčic a tam ty připosraný svátky strávit. Vyhýbám se školitelce, ale dřív nebo poz...

Nějak minulý týden jsem se rozhodla, že se potřebuju nakopnout. Postinor mě pravda nakopnul slušně. Připadám si jako těhotná, nevím, jestli fungoval, test vyšel negativní, ale cítím se divně. Jedna kamarádka mi navíc řekla že je v desátým týdnu, a vypadala tak šťastně a spokojeně, že jsem skoro litovala, že jsem si ho vzala. Nechutenství, pocit žaludku jak na vodě, únava.

Asi takovými štěky.

Silná v kramflecích jsem přesně do okamžiku než zůstanu na jeden večer sama. Jako bych to nevěděla a ranní veselá nálada mě měla varovat. 

Semlely mě moje vlastní pocity. Zkusila jsem sesumírovat dotaz do poradny. V půlce druhé věty mi došlo, že odpověď znám a vím co mi kdo na to odpoví.

Zeptala jsem se S., jestli v našem vztahu vidí smysl a budoucnost. Předcházelo tomu pár dní kdy se neozval. Já mu taky nepsala, protože jsem si uvědomovala marnost takového snažení a že mi stejně neodepíše. Trápila jsem se, kde je a co dělá, matně jsem tušila, že má spoustu věcí do školy. Občas mi na ICQ přistála zpráva, že s nějakou tou prací uspěl a že nestíhá.

Po Xterovi jsem málem chtěla, aby mě objal. Protože jsem to potřebovala. Neřekla jsem to. Došlo mi, že kdyby to udělal, začala bych mu brečet na hrudi, nemohla bych přestat a nemohla bych mu ani rozumně vysvětlit proč řvu.

Zase jedu autobusem. Sedím nějak vpředu. Poslední dobou takhle jezdím dost často. Jenže ve dne. Dívám se z okna na baráky. Většinou mám zakloněnou hlavu a čumím ven. Jenže teď je noc. Co chvíli mě oslepila zelená na semaforu. Vždycky to blesklo a já na musela přimhouřit oči, protože mě to oslepovalo. Ta ostrá zelená. Ani na domy není přes světla vidět. A tak koukám do prázdna a poslouchám nějakej dubstep mix.