Bylo nebylo...

Člověk by asi neměl mít velká očekávání. Jsou-li, přijde zklamání. Seděla jsem na motorce, vyčerpaná, hladová. Před očima se mi míhaly dvě představy a stále se během mikrospánku opakovaly. Jednou z představ byl poblikávající digitální ciferník, jaký se ve filmech montuje na bomby. Ukazoval samé nuly. Čas vypršel.

Řev. Nekonečný řev do polštáře. Jekot, který moji kočku vyděsil tak, že do mě začala kousat, aby mě zastavila. Řev, během kterého jsem měla pocit, že ze mě uniká všechno to špatné. Čím víc jsem řvala, tím mi bylo líp. Jako bych vymačkávala hnis.

Používala jsem to jako jednu z mnoha svých dokola opakovaných slovních hříček. Jo, přesně těch, co tak sraly Alfa. Narodila jsem se ve znamení raka, avšak mnohem raději bych byla znamení draka.

Zase zásek. Mám psát a po vypětí z minulýho tejdne to opět nejde. A opět tomu moc nepomáhá P. Něco mi skřípe za krkem a tuším, že je to mizerná komunikace. Přitom mu SMSky chodí.

Z neskutečna Kuby jsme se vrátili do reality Čech. Procházela jsem s košíkem mezi plnými regály žrádla. Nikdo mě u vchodu nešacoval, kamery v zádech jsem nevnímala. Neměla jsem v patách černochy a mohla si vzít kolik jsem chtěla tatranek, aniž by se na mě někdo koukal, že jako nevím co se svým bohatstvím nebo že jsem rozežraná.

Etiena jsem rozbila na milion kousků. Skoro jsem brečela. On asi taky. Řekla jsem, že dál nemůžu. On, že se do mě trochu zamiloval. Včera mi řekl že mě má strašně moc rád. Opili jsme se a bylo to střelený. Pořád mu dokola říkám, ať si najde věkově kompatibilní holku. Že já už chci něco jinýho. On řekl větu:" Ty chceš změnu a zároveň se nechceš vzdát toho co máš. "

Vít má Kláru. Honza má Silvu. Matyáš má Elišku. Roman má těžko říct, Roman je divnej. Ivan má Moniku. Radek má Květu. Tjadádá má mě. Kryptonit. Kamarádka, která se s nima nikdy nevyspí, ale oni ji mají rádi tak, že ji div nedotáhnou na vlastní svatbu. Jsou k ní tažený neskutečnou silou, přestávaj se ovládat, zraňují vlastní přítelkyně, ale " o nic nejde ", je " jen sranda ". City těch kluků čistě kamarádský jsou jen v pohádkách a možná jen sami před sebou předstíraj, že by s tou holkou nikdy nespali. Ale spali. Prostě to tak je. Snad každej kluk má svůj kryptonit, kterej někde v dáli září zelenkavým světlem. Oslabí je, když jsou mu nablízku. A oslabí jejich vztah. Oslepí je. A oni to oslabení přes tu zelenkavou záři ani nezpozorují. Vždyť je to sranda.

Včera jsem zklamala Lucii. Nechci s ní bydlet. Vycouvala jsem z toho. Na druhou stranu..už začala hledat byt sama na sebe a ode mě asi chtěla slyšet tu definitivu. Ani se moc neptala jak se mám, nezajímá ji můj vztah. Nezeptala se jak bylo v Londýně, kam jsme s Letcem jeli, nezeptala se, jestli mě přijala jeho rodina/jak/jak nám to jde..nevěnuje tomu absolutně pozornost. Celou dobu mluvila jen o svých sexuálních eskapádách a o práci a o tendrech a o kávičkách s klientama. Chápu, je to důležitý, potřebuje se vypovídat. Ale skoro mi to včera přišlo jako rozchod.

Zeptala jsem se S., jestli v našem vztahu vidí smysl a budoucnost. Předcházelo tomu pár dní kdy se neozval. Já mu taky nepsala, protože jsem si uvědomovala marnost takového snažení a že mi stejně neodepíše. Trápila jsem se, kde je a co dělá, matně jsem tušila, že má spoustu věcí do školy. Občas mi na ICQ přistála zpráva, že s nějakou tou prací uspěl a že nestíhá.

Myslela jsem si, že mě chuť na sex a všechno kolem přešla a že se to jen tak nevrátí. Chyba lávky. Nechápu jak to dělá, ale náklonnost začala být silnější než silná. Bez polibku, jenom hlazením po hlavě a krku a mohla bych si vyměnit kalhotky. Položila jsem mu ruku do klína a řekla, že to mi dělá on. Bourala jsem ho hroznýma hláškama. Bavilo mě, když se rozesmál, když se zachvěl. Přenesl mě na postel. Mačkal, chytal za krk a mně se to hrozně líbilo. Všechno co jsem prohlásila, jsou asi jen kecy. Dost se toho bojím. V autobuse mě chytil za ruku..když jsem ji spustila dolů. Ráno mi dal něžnou, opatrnou pusu. Usmívali sme se na sebe a já se na něj nemůžu vynadívat. Spali sme jako dvě koťátka. Do čtyř dělal do školy a pak si lehnul ke mně. Styděla jsem se ráno vylézt, jeho spolubydlící koukal podezřívavě a nic neříkal. Kdyby něco říkal, bylo by to snad lepší. Zdálo se mi, že chodba před jejich pokojem je plná květin. Obrovské květinářství. Mezi tou záplavou růží, gerber, kopretin,...