Kryptonit

Vít má Kláru. Honza má Silvu. Matyáš má Elišku. Roman má těžko říct, Roman je divnej. Ivan má Moniku. Radek má Květu. Tjadádá má mě. Kryptonit. Kamarádka, která se s nima nikdy nevyspí, ale oni ji mají rádi tak, že ji div nedotáhnou na vlastní svatbu. Jsou k ní tažený neskutečnou silou, přestávaj se ovládat, zraňují vlastní přítelkyně, ale "o nic nejde", je "jen sranda". City těch kluků čistě kamarádský jsou jen v pohádkách a možná jen sami před sebou předstíraj, že by s tou holkou nikdy nespali. Ale spali. Prostě to tak je. Snad každej kluk má svůj kryptonit, kterej někde v dáli září zelenkavým světlem. Oslabí je, když jsou mu nablízku. A oslabí jejich vztah. Oslepí je. A oni to oslabení přes tu zelenkavou záři ani nezpozorují. Vždyť je to sranda.


Včera mě oslepila záře Letcova kryptonitu. Je nádherná. Je zadaná a ignoruje ho.
Začal zase něco mumlat o Erasmu. Ne že by to nepadlo už dřív, ale hledá cestu, jak někam odjet. Nechci mu bránit, je to správný. Jen to nastartovalo moje přemýšlení, už zase. Potkala jsem Víta. Už zase. A zjistila jsem, že jeho mladší ségra se před časem vdala. Chtěla jsem si ten večer nalít panáka whiskey a zapálit doutník a od někoho milýho slyšet, že mi neujíždí vlak.

Řekla jsem si aspoň, že mumlat nebudu, kopnu se do toho zadku, dodělám ty podělaný předměty a jen co najdu práci, přestoupím na distanční studium a mizím z koleje. Z toho prostředí jsem zoufalejší a zoufalejší. Ti lidé kolem mě to nevidí, nežijí tam tak dlouho jako já. Dva tři roky se to dá..ale tak dlouho jako jsem tam já..to už nejde.

Samotnou mě štve, jak si to furt odkládám. Až tohle, až tamto.. Přijde mi, že čím dýl to odkládám, tím spíš na tý koleji zůstanu do důchodu, že jsem vlastně prototyp neschopný lůzy, co se nedokáže postavit na vlastní nohy. Nejvíc se bojím vlastní neschopnosti. Vlastní měkkosti.