Bylo nebylo...

Jsem už relativně dlouho zavřená doma. Mám minimální kontakt s okolím, přáteli, ostatními lidmi. Dneska jsem si všimla, že se něco změnilo v tom, jak se dívám na svět. Všechno jako by bylo barevnější... Asi je to tím, že jsem po dlouhý době zvedla oči od knížek a monitorů. Snažím se to dopsat. Nevidím v tom už moc smysl. Jediný na co se těším, že to prostě odevzdám a začnu žít. Není řešení to vzdát.

Používala jsem to jako jednu z mnoha svých dokola opakovaných slovních hříček. Jo, přesně těch, co tak sraly Alfa. Narodila jsem se ve znamení raka, avšak mnohem raději bych byla znamení draka.

Zase zásek. Mám psát a po vypětí z minulýho tejdne to opět nejde. A opět tomu moc nepomáhá P. Něco mi skřípe za krkem a tuším, že je to mizerná komunikace. Přitom mu SMSky chodí.

Všechno jsem před měsícem viděla růžově. Že začnu pracovat. Vydělávat, dobře se povede... že se odstěhuju na byt. Pracuju. To ano. Ale s tím výdělkem je to teda horší. I s tím stěhováním. Když už jsme se konečně shodli na bytě, který by stál za to, majitel s náma doslova vyjebal. alespoň nás to nic nestálo. Jen čas.

Přesně si vzpomínám na to co popisoval Alf. Jak jiný je život zcela bez mimo kolej a bez finanční pomoci rodičů. A jak jsou si ty dva světy vzdálený. Připomněla mi to psycholožka, když jsem si s ní zcela nezávazně povídala o své současné situaci, kdy mi již zcela nevyhovuje bydlení na koleji a jistá finanční nesoběstačnost. Říkala ať si sepíšu, co mi která či jiná možnost dá a vezme a vyberu si. Bude to snazší, když to uvidím na papíře. Ať už se jedná o volby pokračování v doktorským studiu, tak o volby jiný.

Vít má Kláru. Honza má Silvu. Matyáš má Elišku. Roman má těžko říct, Roman je divnej. Ivan má Moniku. Radek má Květu. Tjadádá má mě. Kryptonit. Kamarádka, která se s nima nikdy nevyspí, ale oni ji mají rádi tak, že ji div nedotáhnou na vlastní svatbu. Jsou k ní tažený neskutečnou silou, přestávaj se ovládat, zraňují vlastní přítelkyně, ale " o nic nejde ", je " jen sranda ". City těch kluků čistě kamarádský jsou jen v pohádkách a možná jen sami před sebou předstíraj, že by s tou holkou nikdy nespali. Ale spali. Prostě to tak je. Snad každej kluk má svůj kryptonit, kterej někde v dáli září zelenkavým světlem. Oslabí je, když jsou mu nablízku. A oslabí jejich vztah. Oslepí je. A oni to oslabení přes tu zelenkavou záři ani nezpozorují. Vždyť je to sranda.

..ale řekl bych, že to vaše znamínko je normálně jiný než plusový.

Včera jsem si poprvé vzala Xanax, protože jsem byla zoufalá. Do pěti minut jsem usnula a ráno se nemohla probrat.

Nepotkala jsem nikoho zásadního. Přijde mi, že muži došli. Doktorand se mi zhnusil. Neskutečně. Ani psát si s ním nechci. Odhalila jsem proč. Má nechutný narážky na každou pitomost. Je nadržený. A to mě zatím pokaždý spolehlivě odradilo. Chlap, co viděl jen to, že bych mohla někdy v blízký době roztáhnout nohy.

Zvažovala jsem, zda má cenu nějak reagovat. Zda se mi chce vynakládat energii zrovna do Alfa. Rozhodla jsem se, že mi to za to momentálně nestojí a odložila ho na neurčito / nikdy.

Semlely mě moje vlastní pocity. Zkusila jsem sesumírovat dotaz do poradny. V půlce druhé věty mi došlo, že odpověď znám a vím co mi kdo na to odpoví.

Zeptala jsem se S., jestli v našem vztahu vidí smysl a budoucnost. Předcházelo tomu pár dní kdy se neozval. Já mu taky nepsala, protože jsem si uvědomovala marnost takového snažení a že mi stejně neodepíše. Trápila jsem se, kde je a co dělá, matně jsem tušila, že má spoustu věcí do školy. Občas mi na ICQ přistála zpráva, že s nějakou tou prací uspěl a že nestíhá.

Přiznání, které vzbudilo zajímavé reakce mého okolí. Včetně těch, ať toho okamžitě nechám, protože lidi co ho poslouchaj sou blbý, Rytmus je blbec a hip hop je shit. Souhlasím, že to co se objevuje v komentářích pod jeho videy na youtube, zdatně sekunduje komentářům na Blesku.

O víkendu mi umřel kocour. Nečekala jsem to. Byl nemocný, ale ne smrtelně. Brečela jsem při každý vzpomínce. A jako u všeho, věděla jsem že ta nesnesitelná bolest bude každým dnem tupější a mělčí. Až jednoho dne zmizí a zůstane jen trocha hořkosti a hezký vzpomínky.

..když umře člověk, kterého jsem měla ráda. Který mě něco naučil, něco mi ukázal. Který tu byl co si pamatuju. Hodnej strejda, kterýmu jsem jako malá vymýšlela přáníčka a on se jim smál. Umřel včera ráno. A bylo to dost brzo.

Začala jsem uklízet. Dneska ráno už mě začalo trochu děsit v čem žiju. Asi stejný bordel, co se kupí kolem mě, ty spousty zbytečností..asi takovej bordel mám v sobě. Včera, když jsem utekla z jedné strahovské místnosti do druhé, zabouchla za sebou dveře a začala křičet tak, že se po chodbě rozlehla ozvěna toho křiku, mi došlo, že jsem se stala TOU holkou. Tou, na které si někdo dokázal, proč má vlastně rád svoji přítelkyni. Tou, která má zachovat diskrétnost, protože je to hanba. Prostě TOU, která nestojí za nic.

Zmatek, šneci, vylízáno.

Jsem to jen já? Nebo je fakt něco špatně. S Alfem jsme na sebe čuměli. Přijel na sh, na otočku a zase jel domů. Co by mi povídal, kdybych se neptala? Mám pocit, že mezi náma roste propast. Mám pocit, že tohle jen tak nepřejde. Mám pocit, že je to v hajzlu. Potěšilo mě, když mi bydla řekla, že při posledním přespání s K. nespala. Znamená to něco?