Bylo nebylo...

Používala jsem to jako jednu z mnoha svých dokola opakovaných slovních hříček. Jo, přesně těch, co tak sraly Alfa. Narodila jsem se ve znamení raka, avšak mnohem raději bych byla znamení draka.

Hledáme byt. Z toho pramení několik zajímavých věcí. Dost se poznáváme. A dost poznáváme Prahu. A její útroby. Někdy hezký a naklizený, někdy trochu práchnivý.

Představ si zasněženou silnici. Jedeš v autě. Sedíš na zadním sedadle, za spolujezdcem. Je brzo ráno. Ještě je tma. Na obzoru už je obloha světlejší. Je ti trochu zima a zčásti zamlženým okénkem se díváš na tu krajinu. Připadá ti krásná a víš, že ji takhle už znova neuvidíš. V dálce vidíš vysoký hory. Jsi na Slovensku. Před tebou sedí dva lidi. Bratři. Ten co řídí tě má radši, matně to tušíš. Ale ten co tě má zdánlivě radši k tobě nepatří. Patří k tobě ten druhý. Oběma je úplně jedno nějaká krajina. Vidíš všechny ty barvy začínajícího dne a chtěl bys to popsat. Víš, že to nepůjde, protože ty barvy vidíš jen ty. Dochází ti, že možná vidíš víc barev než ostatní, nebo seš ze světa vyplesklej víc než ostatní. Je to tak nebere. Nemaj možná na takový filosofický úvahy čas. A tak ti nezbyde nic jinýho než se tiše dívat na ty zasněžený hory a pole po kterých se prohání studený vítr a říkat si, že by bylo blbý z toho auta vystoupit a jít v tý zimě pěšky. Ačkoliv by to byla v tuhle chv...

Nějak minulý týden jsem se rozhodla, že se potřebuju nakopnout. Postinor mě pravda nakopnul slušně. Připadám si jako těhotná, nevím, jestli fungoval, test vyšel negativní, ale cítím se divně. Jedna kamarádka mi navíc řekla že je v desátým týdnu, a vypadala tak šťastně a spokojeně, že jsem skoro litovala, že jsem si ho vzala. Nechutenství, pocit žaludku jak na vodě, únava.

Vít má Kláru. Honza má Silvu. Matyáš má Elišku. Roman má těžko říct, Roman je divnej. Ivan má Moniku. Radek má Květu. Tjadádá má mě. Kryptonit. Kamarádka, která se s nima nikdy nevyspí, ale oni ji mají rádi tak, že ji div nedotáhnou na vlastní svatbu. Jsou k ní tažený neskutečnou silou, přestávaj se ovládat, zraňují vlastní přítelkyně, ale " o nic nejde ", je " jen sranda ". City těch kluků čistě kamarádský jsou jen v pohádkách a možná jen sami před sebou předstíraj, že by s tou holkou nikdy nespali. Ale spali. Prostě to tak je. Snad každej kluk má svůj kryptonit, kterej někde v dáli září zelenkavým světlem. Oslabí je, když jsou mu nablízku. A oslabí jejich vztah. Oslepí je. A oni to oslabení přes tu zelenkavou záři ani nezpozorují. Vždyť je to sranda.

Jen taková poznámka. Na facebooku by mě stejně nikdo neslyšel. Dneska ráno jsem viděla video, které natočil jeden cestující metra. Znázorňuje potyčku starší ženy a dalších cestujících, kvůli překážejícímu kufru. Jo chápu, taky mě ty kufry občas pěkně serou, ale dokážeme se snad jeden druhému vyhnout... OK, někdy ne, jednou mi jedna ženská kopla do batohu a od té doby jsem měla ulomený pant na notebooku. Co si na ní člověk vezme? Nic. Potyčka je možná úsměvná do okamžiku, kdy ostatní spolucestující začnou ženu dále provokovat a fyzicky napadat. Nezdálo se mi, že by tam byla snaha ženu uklidnit a situaci řešit jinak než stupňováním křiku a urážek. Protože jsem sama zažila situace, kdy mi prostě přeplo a chovala jsem se zcela nevypočitatelně, chápala jsem její rostoucí rozčilení. Ve videu není začátek konfliktu, takže těžko soudit, jak to celý začalo, ale při nějaké té duševní rozkolísanosti už pak stačí k nepřiměřený reakci málo. Korunu tomu opět nasadila Nova, která vyslala do teré...