Bylo nebylo...

Kdysi jsem někde četla, že oběti vražd a napadení mají něco společného. Už si nepamatuju, kdy a kde jsem to četla. Nepamatuju si ani ty společný jmenovatele. Ani to, jak se ti dva najdou. Jak se oběť potká se svým vrahem. Jak se znásilněná pozná s tím kdo jí ublíží. Já si vybrala člověka se kterým jsem měla první sex. A úplně stejně neomaleně jsem si vybrala člověka, se kterým jsem měla první, stoprocentně nedobrovolný sex. Moje první slova, která jsem pronesla, když se to stalo - můžu si za to sama.

Nechápu, co mě tak na Junovi bolí. Že jsem si prožila rozchod a v něm další dva? Že jsem měla pocit promarněný šance? Že jsem našla sebe, kterou bych chtěla být, ale nikdy nebudu, protože jsme prostě jiní? Že se se mnou rozešel v okamžiku, kdy jsem na něm neviděla jedinou chybu? Že se se mnou rozešel, protože posledních x let jsem košem dávala především a jenom já? Že je se mnou stále v kontaktu, protože je to "příliš hodnej kluk"?

Vyhopla jsem kousek od kanceláře z obrovskýho auta, který jen před pár minutama vyjelo z podzemní garáže nedalekého rezidenčního komplexu. Vzala jsem svůj batoh s horolezeckou výbavou ze zadní sedačky. Vzdušná pusa, úsměv, upřímný temně modrý oči. Snad mě neviděl nikdo z práce. Tohle se neodpouští. V noci mě držel za ruku a jen před deseti dny jsme byli na prvním rande. Prvním rande který trvalo přesně...od 10 ráno do 1 dalšího dne. A nějak se nám nechtělo domů. Jel se mnou až před dům, kde zatím bydlím, odkud si zavolal taxi. Nevěděla jsem o něm nic. Kde bydlí, co přesně dělá.

Dostala jsem se do fáze neurčita.