Slovo muže
Kdysi jsem někde četla, že oběti vražd a napadení mají něco společného. Už si nepamatuju, kdy a kde jsem to četla. Nepamatuju si ani ty společný jmenovatele. Ani to, jak se ti dva najdou. Jak se oběť potká se svým vrahem. Jak se znásilněná pozná s tím kdo jí ublíží. Já si vybrala člověka se kterým jsem měla první sex. A úplně stejně neomaleně jsem si vybrala člověka, se kterým jsem měla první, stoprocentně nedobrovolný sex. Moje první slova, která jsem pronesla, když se to stalo - můžu si za to sama.
Seděla jsem uprostřed parku na Karlově náměstí. Brečela jsem. Měla jsem rozbitou žabku, ponížené zbytky důstojnosti a počůraný šaty. Byla jsem opilá a říkala si, že si za to můžu sama. Že se scházím s nebezpečnýma lidma, který sotva znám a pak to takhle dopadá. Tohle nebyl jen nechtěný sex, což už se mi taky stalo. Tohle bylo regulérní znásilnění, kdy si ten člověk vzal co chtěl.
Když do mě násilím, roztřesený chtíčem vniknul, měla jsem před očima někoho docela jiného. Tohle se mi neděje. Tohle nejsem já. Nejsem tady a teď. Rozbrečela jsem se a nemohla přestat...v mobilu pohozeném opodál hrála písnička od VRWRK - Because I feel things. Znásilnění nevypadá jako ve filmech. Nemusí být tak jednoznačné. Řekla jsem o tom pár lidem. Moje největší lítost byla, že jsem s tím nešla na policii. A že čekám až uplynou tři měsíce a pro jistotu půjdu na testy. Napsaný to vyzní hůř, než vlastní prožitek.
S chtíčem mužů okolo mě to zase začíná být nějaké složité. Zase se mi stává, že někam přijdu a budím pozornost. Den po té nešťastné události jsem šla jako by nic do práce. V bílých šatech, zlatých brýlích a žlutých botách. Kolega zhodnotil, že na mě cestou na oběd čuměli snad všichni řidiči aut, která naši skupinu míjela. Já to neviděla. Všimla jsem si toho druhý den. Stála jsem na zastávce a občas někdo dokonce zamával. Co se to sakra děje...jako bych byla hárající fena.
P.
Jak ráda bych po roce už uzavřela kapitolu P. Věř mi to. Ale i dnes dorazila SMS. Další z mnoha. Pořád chodí. Nepřestává to. Než vyjdu z domu, ujistím se, že tam není. Mám strach. Jednoho červencového dne se totiž stalo, že čekal kousek od mojí práce. Setkání na schodech bylo jako setkání dvou přízraků. Svědkem byla kolegyně, se kterou jsem měla jít ten den na pár piv na náplavku. Odešla stranou a čekala. Chytil mě za ruce a nemluvil. Bylo by to snad i intenzivní, jenže já už necítila vůbec nic. Dohadovali jsme se. Budili pozornost. Chtěla jsem odjet. Nechtěla jeho před sebou. Pochopil to a rozeběhl se proti projíždějícímu vlaku metra....
Chytila jsem ho na poslední chvíli. Vrazila mu facku. Začala nepříčetně řvát a držela ho tak pevně, že se mu pokrčilo tričko. Ten výjev jsem měla před očima následující dvě noci. Moc jsem nespala. Bylo mi tak strašně, že jsem zavolala jeho rodičům, jestli můžu přijít. Potřebovala jsem s nimi mluvit..co dál... Potřebovala jsem jakoukoliv radu. Od kohokoliv.
Ten den kdy se to stalo mi zas psal, jak se mnou chce rodinu a vzít si mě...a já se zhroutila v práci. Přede všema. Bylo mi to jedno. Kolega si se mnou sednul před kanceláři ke stolku, uvařil mi kafe a vyprávěl jaký byl sám píčus ve vztazích. Říkal, že první co si mysleli - že mi někdo umřel. Není to daleko od pravdy. Umřely mi sny. Ale prý řeším hovadiny a ať prostě nereaguju a bloknu si to. "Nečítaj to.."
Vrstevnatost těch dnů nelze popsat. Byl tam jestě někdo další. Bylo to pár dnů před mými narozeninami. Ten někdo další ani nestojí za zmínku. Už je to pryč. Tragéd. Vhodně mi ho ale vesmír poslal, aby intenzivním sexem uvolnil trauma a odlákal pozornost. Beru ho jako bonus, který se eliminoval z mého života sám.
Pak přišel další bonus a ten se konečně eliminoval dnes.
Jestli mě něco štve, jsou to planý sliby. Kdyby tolik neslibovali. Rozhodla jsem se být sama. Mám všeho plný zuby. Připadá mi to pořád stejný a každý moje vzplanutí a relaxy poslední doby, jsou jak sklenice vody vylitá do pouště. Vypaří se do vzduchu, jestě než dopadne do písku.
Seděla jsem uprostřed parku na Karlově náměstí. Brečela jsem. Měla jsem rozbitou žabku, ponížené zbytky důstojnosti a počůraný šaty. Byla jsem opilá a říkala si, že si za to můžu sama. Že se scházím s nebezpečnýma lidma, který sotva znám a pak to takhle dopadá. Tohle nebyl jen nechtěný sex, což už se mi taky stalo. Tohle bylo regulérní znásilnění, kdy si ten člověk vzal co chtěl.
Když do mě násilím, roztřesený chtíčem vniknul, měla jsem před očima někoho docela jiného. Tohle se mi neděje. Tohle nejsem já. Nejsem tady a teď. Rozbrečela jsem se a nemohla přestat...v mobilu pohozeném opodál hrála písnička od VRWRK - Because I feel things. Znásilnění nevypadá jako ve filmech. Nemusí být tak jednoznačné. Řekla jsem o tom pár lidem. Moje největší lítost byla, že jsem s tím nešla na policii. A že čekám až uplynou tři měsíce a pro jistotu půjdu na testy. Napsaný to vyzní hůř, než vlastní prožitek.
S chtíčem mužů okolo mě to zase začíná být nějaké složité. Zase se mi stává, že někam přijdu a budím pozornost. Den po té nešťastné události jsem šla jako by nic do práce. V bílých šatech, zlatých brýlích a žlutých botách. Kolega zhodnotil, že na mě cestou na oběd čuměli snad všichni řidiči aut, která naši skupinu míjela. Já to neviděla. Všimla jsem si toho druhý den. Stála jsem na zastávce a občas někdo dokonce zamával. Co se to sakra děje...jako bych byla hárající fena.
P.
Jak ráda bych po roce už uzavřela kapitolu P. Věř mi to. Ale i dnes dorazila SMS. Další z mnoha. Pořád chodí. Nepřestává to. Než vyjdu z domu, ujistím se, že tam není. Mám strach. Jednoho červencového dne se totiž stalo, že čekal kousek od mojí práce. Setkání na schodech bylo jako setkání dvou přízraků. Svědkem byla kolegyně, se kterou jsem měla jít ten den na pár piv na náplavku. Odešla stranou a čekala. Chytil mě za ruce a nemluvil. Bylo by to snad i intenzivní, jenže já už necítila vůbec nic. Dohadovali jsme se. Budili pozornost. Chtěla jsem odjet. Nechtěla jeho před sebou. Pochopil to a rozeběhl se proti projíždějícímu vlaku metra....
Chytila jsem ho na poslední chvíli. Vrazila mu facku. Začala nepříčetně řvát a držela ho tak pevně, že se mu pokrčilo tričko. Ten výjev jsem měla před očima následující dvě noci. Moc jsem nespala. Bylo mi tak strašně, že jsem zavolala jeho rodičům, jestli můžu přijít. Potřebovala jsem s nimi mluvit..co dál... Potřebovala jsem jakoukoliv radu. Od kohokoliv.
Ten den kdy se to stalo mi zas psal, jak se mnou chce rodinu a vzít si mě...a já se zhroutila v práci. Přede všema. Bylo mi to jedno. Kolega si se mnou sednul před kanceláři ke stolku, uvařil mi kafe a vyprávěl jaký byl sám píčus ve vztazích. Říkal, že první co si mysleli - že mi někdo umřel. Není to daleko od pravdy. Umřely mi sny. Ale prý řeším hovadiny a ať prostě nereaguju a bloknu si to. "Nečítaj to.."
Vrstevnatost těch dnů nelze popsat. Byl tam jestě někdo další. Bylo to pár dnů před mými narozeninami. Ten někdo další ani nestojí za zmínku. Už je to pryč. Tragéd. Vhodně mi ho ale vesmír poslal, aby intenzivním sexem uvolnil trauma a odlákal pozornost. Beru ho jako bonus, který se eliminoval z mého života sám.
Pak přišel další bonus a ten se konečně eliminoval dnes.
Jestli mě něco štve, jsou to planý sliby. Kdyby tolik neslibovali. Rozhodla jsem se být sama. Mám všeho plný zuby. Připadá mi to pořád stejný a každý moje vzplanutí a relaxy poslední doby, jsou jak sklenice vody vylitá do pouště. Vypaří se do vzduchu, jestě než dopadne do písku.
Komentáře
Okomentovat