Bylo nebylo...

Představ si zasněženou silnici. Jedeš v autě. Sedíš na zadním sedadle, za spolujezdcem. Je brzo ráno. Ještě je tma. Na obzoru už je obloha světlejší. Je ti trochu zima a zčásti zamlženým okénkem se díváš na tu krajinu. Připadá ti krásná a víš, že ji takhle už znova neuvidíš. V dálce vidíš vysoký hory. Jsi na Slovensku. Před tebou sedí dva lidi. Bratři. Ten co řídí tě má radši, matně to tušíš. Ale ten co tě má zdánlivě radši k tobě nepatří. Patří k tobě ten druhý. Oběma je úplně jedno nějaká krajina. Vidíš všechny ty barvy začínajícího dne a chtěl bys to popsat. Víš, že to nepůjde, protože ty barvy vidíš jen ty. Dochází ti, že možná vidíš víc barev než ostatní, nebo seš ze světa vyplesklej víc než ostatní. Je to tak nebere. Nemaj možná na takový filosofický úvahy čas. A tak ti nezbyde nic jinýho než se tiše dívat na ty zasněžený hory a pole po kterých se prohání studený vítr a říkat si, že by bylo blbý z toho auta vystoupit a jít v tý zimě pěšky. Ačkoliv by to byla v tuhle chv...

Nevím co mě to včera napadlo, ale řekla jsem si, že už to začíná bejt divný. Vyskytují se kolem mě lidé narození plus mínus v podobný datum, že mi to přestává připadat jako náhoda. Prakticky všichni moji blízcí jsou kozorozi, berani a vodnáři a nějaká ta ryba. V životě jsem se blíž nekamarádila s váhama.

Teď nevím kde jsem to četla, ale v nějakým rozhovoru psali, že člověk dospěje, až se přestane bát samoty. Ha. Dospěju v tom případě někdy?

Včera jsem si poprvé vzala Xanax, protože jsem byla zoufalá. Do pěti minut jsem usnula a ráno se nemohla probrat.

Dostala jsem od Toma zásadní nabídku. Vskutku..byla děsivá. Navrhl mi, že jestli nemám na pronájem samostatnýho bytu třeba s Lucií, že bych za symbolickou částku 4000,-Kč mohla bydlet v pokoji u něj v bytě. Zcela po právu jsem na chvilku začala panikařit.

Nepotkala jsem nikoho zásadního. Přijde mi, že muži došli. Doktorand se mi zhnusil. Neskutečně. Ani psát si s ním nechci. Odhalila jsem proč. Má nechutný narážky na každou pitomost. Je nadržený. A to mě zatím pokaždý spolehlivě odradilo. Chlap, co viděl jen to, že bych mohla někdy v blízký době roztáhnout nohy.

Vypůjčila jsem si název knihy o kolapsech. Je to dobrý čtení, někdy zkus.

Zvažovala jsem, zda má cenu nějak reagovat. Zda se mi chce vynakládat energii zrovna do Alfa. Rozhodla jsem se, že mi to za to momentálně nestojí a odložila ho na neurčito / nikdy.

Ve středu jsem se s foťákem po tréninku ninjutsu uvelebila na strahovské Show! v chumlu lidí a fotila holkám zadky od bláta. Opodál stála Vítova Katka, občas sme něco prohodily. Slušelo jí to a srala mě tím.

Zeptala jsem se S., jestli v našem vztahu vidí smysl a budoucnost. Předcházelo tomu pár dní kdy se neozval. Já mu taky nepsala, protože jsem si uvědomovala marnost takového snažení a že mi stejně neodepíše. Trápila jsem se, kde je a co dělá, matně jsem tušila, že má spoustu věcí do školy. Občas mi na ICQ přistála zpráva, že s nějakou tou prací uspěl a že nestíhá.

Přiznání, které vzbudilo zajímavé reakce mého okolí. Včetně těch, ať toho okamžitě nechám, protože lidi co ho poslouchaj sou blbý, Rytmus je blbec a hip hop je shit. Souhlasím, že to co se objevuje v komentářích pod jeho videy na youtube, zdatně sekunduje komentářům na Blesku.

Po Xterovi jsem málem chtěla, aby mě objal. Protože jsem to potřebovala. Neřekla jsem to. Došlo mi, že kdyby to udělal, začala bych mu brečet na hrudi, nemohla bych přestat a nemohla bych mu ani rozumně vysvětlit proč řvu.

Z nepříjemných stavů duše jsem se dostala do nepříjemných stavů těla. Večer s Lucií proběhl spíše tragikomicky. Možná to vidím zkresleně. Možná slyším to co chci slyšet. Možná za tím vězí můj úmysl, na čas se stáhnout od všech a počkat, zda ti kteří o mě stojí, si mě najdou až budu mít míň práce, míň bolístek a líp pořešený co dál.

Zase jedu autobusem. Sedím nějak vpředu. Poslední dobou takhle jezdím dost často. Jenže ve dne. Dívám se z okna na baráky. Většinou mám zakloněnou hlavu a čumím ven. Jenže teď je noc. Co chvíli mě oslepila zelená na semaforu. Vždycky to blesklo a já na musela přimhouřit oči, protože mě to oslepovalo. Ta ostrá zelená. Ani na domy není přes světla vidět. A tak koukám do prázdna a poslouchám nějakej dubstep mix.

O víkendu mi umřel kocour. Nečekala jsem to. Byl nemocný, ale ne smrtelně. Brečela jsem při každý vzpomínce. A jako u všeho, věděla jsem že ta nesnesitelná bolest bude každým dnem tupější a mělčí. Až jednoho dne zmizí a zůstane jen trocha hořkosti a hezký vzpomínky.

Nepotřebuju mluvit. Usmívám se.

...je to dobré znamení. Nic mě netrápí a je mi dobře. Usmívám se. Slovák je super. Ani bilancovat se mi nechce. Ten rok stál za to. Tak všechno nejlepší!

Dneska asi žádný fotky. Doufala jsem že aspoň nějaký ze včerejška vylámu, bez úprav, prelease, cool, instagram filtr, nebo tak něco, chápeš..ale nedostala jsem nic. Stejně špatně se mi lámaly fotky z K. Mám jich od něj tak málo, že bych to spočetla na prstech jedný ruky. Už ani nevím co všechno fotil. A na kolika z těch fotek mám holej zadek. Ale nevadí. Kdo si počká, ten se dočká :)

Začala jsem uklízet. Dneska ráno už mě začalo trochu děsit v čem žiju. Asi stejný bordel, co se kupí kolem mě, ty spousty zbytečností..asi takovej bordel mám v sobě. Včera, když jsem utekla z jedné strahovské místnosti do druhé, zabouchla za sebou dveře a začala křičet tak, že se po chodbě rozlehla ozvěna toho křiku, mi došlo, že jsem se stala TOU holkou. Tou, na které si někdo dokázal, proč má vlastně rád svoji přítelkyni. Tou, která má zachovat diskrétnost, protože je to hanba. Prostě TOU, která nestojí za nic.

Před časem jsem si říkala, kdy se mi u K. stane to, co se mi stalo minulý týden na výletě na Slovensko. No dobře, nebyl to tak úplně výlet. Byl to workshop památkové péče. Nádherný město, příjemní lidé. Zní to jako klišé. Ale vůbec se mi nechtělo domů. V lůžkovém kupé jsem otevřela okno, otočila se ke všem zády, dívala jsem se na těch pár světýlek v dáli a proud vzduchu způsobil, že jsem měla slzy po celé tváři a v uších. Vzdalovala jsem se od toho místa a brečela. Hrozně. Po dlouhé době jsem konečně něco pocítila. Potkala jsem totiž Slováka.