Bylo nebylo...

Seděli jsme na Stalinovi na lavičce. "Dej si trochu na zuby, bude to brnět, jako u zubaře." -"No ty vole..necejtim hubu." "Dobrý je, nasypat to na pinďoura a pak ho kouřit." -"Dyť nic neucejtim..." A tak se stalo, že jsem si dala první půlku lajny kokainu.

Člověk by asi neměl mít velká očekávání. Jsou-li, přijde zklamání. Seděla jsem na motorce, vyčerpaná, hladová. Před očima se mi míhaly dvě představy a stále se během mikrospánku opakovaly. Jednou z představ byl poblikávající digitální ciferník, jaký se ve filmech montuje na bomby. Ukazoval samé nuly. Čas vypršel.

Jsem už relativně dlouho zavřená doma. Mám minimální kontakt s okolím, přáteli, ostatními lidmi. Dneska jsem si všimla, že se něco změnilo v tom, jak se dívám na svět. Všechno jako by bylo barevnější... Asi je to tím, že jsem po dlouhý době zvedla oči od knížek a monitorů. Snažím se to dopsat. Nevidím v tom už moc smysl. Jediný na co se těším, že to prostě odevzdám a začnu žít. Není řešení to vzdát.

Když byl P. v trapu, uspořádala jsem večírek. Trucvečírek s nesourodou bandou lidí. Přišlo jich víc, než bych mohla zvládnout. Že jich příště bude stačit pět mi došlo v okamžiku, kdy se jich vyrojilo 9. Nakonec u mě bylo patnáct lidí. Včetně šéfa. A jeho krásné chytré ženy.

Potřebovala jsem si odpočinout od Letce. Viděla jsem ho každý den, nedával mi moc prostoru. Dusíš mě, řekla jsem mu, když mě jednou držel a zmáčknul. To že odjel na víkend k rodičům byla trochu úleva. Jela jsem za Katrin, která pořádala dámskou jízdu. Zjistila jsem že pařby v Retro music hall opravdu nejsou nic pro mě. Bylo tam hrozně moc diskantů, podivných párečků, romů, namachrovanců, diskofilních kočiček s pohrdavým pohledem, vedle mě a Yen tancovala tlustá holka v leopardích šatech, která strašně máchala rukama, div nás neshodila ze schůdků a tomu všemu kraloval smrad, vlhko a vysoký ceny. 

Teď nevím kde jsem to četla, ale v nějakým rozhovoru psali, že člověk dospěje, až se přestane bát samoty. Ha. Dospěju v tom případě někdy?

Vypůjčila jsem si název knihy o kolapsech. Je to dobrý čtení, někdy zkus.

Semlely mě moje vlastní pocity. Zkusila jsem sesumírovat dotaz do poradny. V půlce druhé věty mi došlo, že odpověď znám a vím co mi kdo na to odpoví.

Ve středu jsem se s foťákem po tréninku ninjutsu uvelebila na strahovské Show! v chumlu lidí a fotila holkám zadky od bláta. Opodál stála Vítova Katka, občas sme něco prohodily. Slušelo jí to a srala mě tím.

Po Xterovi jsem málem chtěla, aby mě objal. Protože jsem to potřebovala. Neřekla jsem to. Došlo mi, že kdyby to udělal, začala bych mu brečet na hrudi, nemohla bych přestat a nemohla bych mu ani rozumně vysvětlit proč řvu.

Rozprsknout se... trochu opilá, dost smutná. Jedna slza co ukápla na chodník, hudba v uších.

Co je možné? Získat si přízeň mého otce je věc jedna. Vyvolat u mě pocit, že tohle všechno, co se teď děje je pěkná blbost, to je věc druhá. Mému otci je totiž jedno, jestli máš nebo nemáš problém mě chytit za ruku, nebo říct že mě máš nebo nemáš rád. Na tom v rámci celkové "výhry", či jak to nazvat, nezáleží ani trochu. A já mám právě teď pocit, žes něco udělal jinak než to mělo být. Že kdybych si byla jistá, tak teď neležím sama v postelii nepřemýšlím, zda skočit nebo se bodnout, a nepíšu na nějakej zkurvenej blog, kterej nikoho, krom mě, vlastně nezajímá. Ale třeba to s ránem přejde. Třeba...

Těžký hřích. Že prý. Tolik bych toho chtěla sdělit.

Ležela jsem na posteli. Přišel ze sprchy a mlčky si lehnul vedle mě. "Musím Ti něco říct. Vím že mě máš moc rád..ale já už to tak nemám."