Jen věty

Rozprsknout se...

trochu opilá, dost smutná.

Jedna slza co ukápla na chodník,

hudba v uších.

Stížnosti. Setkání s Vítem. Setkání s Alfem.

Nulový plány do budoucna.

Prohraný (asi určitě) konkurz na půl-úvazek.

Zhroucení a strhnutí plakátu ze dveří.

Zatržený nehet a stopa po červeným laku.

Spánek s Xterem na jedný posteli.

Těžko vysvětluj, že mezi náma bylo i na tý malý strahovský válendě 20 čísel místa.

Rozbitá ruka o stěnu.

Úsměv a naděje, že to bude dobrý.

Xter který mě dává dokupy, a jen on ví, že jsem se prostě na pár hodin zcvokla.

Nedůvěra ve Slováka.

Nic není jak se zdá.

Přání rodičů, že se s ním chtěj setkat.

Strach, že mi všechno protýká mezi prsty.

Optimismus a bránění se novým ranám.

Pláč Lucie a snaha říct jí že to bude dobrý.

"To se Slovákem ti zatim nevěřím."

Seš citovej prostitut.

Cože?

To není výtka, my ti to závidíme.

Cože?

Tak týden mě trápěj různý myšlenky. Že jsem ošklivá a hloupá, že na doktorským ze sebe akorát dělám debila, že bych chtěla bejt jinde, že bych chtěla aby se touhle dobou můj život vlastně odvíjel jinak.

Čajovna s R. mi v něčem pomohla, v něčem mě uzemnila. Sedím tu sama na pokoji. Slovák odjel včera v pět a teď je..prázdno. Bezbarvo.

Napsal mi Alf, jestli pudu na pivo. Já že jasně. Ten večer sme šli s Xterem a dalšíma do hospody. Přebrala jsem, byla unavená, něco mi došlo. Všechno je jen klam? Podívala jsem se na Slovákovy fotky v mobilu a bylo mi...nijak. Všechno mi přišlo abstraktní. Nějaký písmenka co mi chodí. To je můj kluk? Vždyť je furt pryč. Utekla jsem. Bez kabátu, jen v tričku, sukni a šátku. Jaká je to píčovina mi došlo, když jsem byla v půli cesty a rozklepala se zimou. Návrat byl stejně dlouhý jako trasa kupředu.

Vrátila jsem se. Pila, ale nekouřila. Pak mi přeplo úplně. Vystartovala jsem po Xterovi a začala ho mlátit. Jako by za všechno mohl. Ale on neudělal nic. Zastoupil všechno zlý dokupy a moje zastřený vidění si na něm chtělo vybít něco, co mělo patřit někomu jinýmu, někam jinam a mělo se to odehrát někdy jindy. Došlo mi co dělám. Sbalila jsem se a utekla. Sháněl mě. Došla jsem na pokoj a spustila vodopád slz. Vít. Já to zahodila..a teď si za tím musím stát. Já to zahodila...kdyby nebyl Alf..kdybych vydržela..kdyby..budu jinde.

Kecy, řekla Katrin na kávě minulý týden. Byla bys spíš ještě ve větších sračkách.

Bulela jsem a přišel Xter. Jo myslela jsem na to, že nejlepší řešení na tuhle situaci by bylo odpravit se, ale věděla jsem, že to udělat nechci. Že to jsou vlastně malichernosti a zítra by mě to zas nenapadlo. Ó jak zaslužné a jak se znám!

Říkal, ať mě proboha nenapadaj žádný kraviny. Razantně jsem to popírala. Myšlenky co mi probleskovaly v tom šíleným stavu, kdy jsem si o stěnu zase pohmoždila ruku, jsem zaháněla jak dotěrný můry. Dal mě do kupy. Odcházel a já nebrečela.

V pátek jsem šla na pivo s Alfem...asi mi chtěl ukázat jak je na tom dobře, ale pochopila jsem že je spíš smutný, že za to taky můžu já a zase jsem vycítila jak mi naznačuje moji naivitu a nevyzrálost. Myslím že to bylo poslední pivo a znova nepude. Nebo já to odmítnu. Už asi nechci vědět co dělá. Vlastně mě to nezajímá a je mi to jedno.

V sobotu jsem šla na druhý pivo. Se dvěma známýma a Vítem.

Bála jsem se, co se mi zas stane. Kupodivu jsem to vzala dobře. I tu vodnici pak. Nic mi nedaroval, byl kritický. Ale pořád sme si vlastně rozuměli jako kdysi.

Kolem třetí jsem šla na pokoj. Nevěděla jsem najednou co. Samota. Prázdno..takhle to je? Strhla jsem plakát ze dveří, bouchla pěstí do stěny...a pak. Podívala jsem se na společnou fotku se Slovákem. Usmála se a šla spát. Smíření a radost. Za týden tu je.

Jenže když přijel, zdál se mi odtažitý. Nebo jsem já divná?

Nepovedla se mi večeře. Bylo to..stejný. Došlo i na nějaký diskuze o budoucnosti. Řekl že neví co po prázdninách. Nechtěla jsem tlačit, ale skoro to vypadá, jako by nakonec na tom Slovensku přeci jen radši zůstal. Jsem zmatená. Jsem teď navíc trochu opilá. Až si to zítra přečtu...

Snažila jsem se R. vylíčit ty jemný nuance..to o budování, o pochybnostech..říkal že jsme spolu krátce, že to teď nejde hodnotit. Ať to nechám být. Je mi z toho smutno.

Potřebuju se vzchopit. Dostat do svýho života řád a disciplínu. Začít pracovat a přestat degradovat. Degradace...to jediný mi jde skvěle. Stydím se za svoji lenost. Za neschopnost dělat soustavně. Za neschopnost vstát. Pak si nedokážu vážit sama sebe. Připadám si vyčerpaně. Ale nemám být z čeho vyčerpaná. Jsem smutná, ale objektivně mi nic nemá chybět.

S Lucií sme si vyříkaly to co řekla o Slovákovi. Účinky slov se zmírnily na polovinu. Toma nechávám plavat. Narážky jsem zatím úspěšně zazdila změnou konverzace.

Chtěla bych nějakou smyčku, která by mi ukázala která cesta je...alespoň abych věděla která vede do pekel. Ale nikdo mi žádný vodítko nedá.

Plavej...sakra.

---
Dodatek 19.2. ráno

Jak to ráno bejvá, je to o něco lepší. Nechtěla jsem Slováka nijak hanit. Přes víkend byly nádherný momenty.. Šampaňský a jahody..procházka..o něco povedenější večeře v sobotu.
To co řekl bych neměla brát jako špatný. Co já vím co bude za půl roku? Neřekl že ano, neřekl že ne..

S R. sme to včera uzavírali s tím, že vím, že můj hlavní problém je netrpělivost a že chci všechno hned.

---
Rodiče dneska slaví 37. výročí svatby.

---
R. mi včera oznámil, že ho vzali do výzkumnýho ústavu ve Vídni. Mám za něj hroznou radost.