Bylo nebylo...

Potřebuju se rozepsat. A taky potřebuju najít jakýs takýs vnitřní klid, protože zítra se mám potkat s oponentem disetračky. Moc hodným člověkem. Jen já už v tuhle chvíli přestávám rozumět, co se po mně vlastně chce. Nedalo mi to spát a mám obrovský psací blok. Mám sepsat jen takový dílčí krůček o pár stranách, vzít co mám, udělat závěry, žádné složitosti. Jenže z toho všeho co jsem v době neplacenýho volna udělala, zbyl jeden ubohý odstavec, který školitelka jakž takž schválila.

Když byl P. v trapu, uspořádala jsem večírek. Trucvečírek s nesourodou bandou lidí. Přišlo jich víc, než bych mohla zvládnout. Že jich příště bude stačit pět mi došlo v okamžiku, kdy se jich vyrojilo 9. Nakonec u mě bylo patnáct lidí. Včetně šéfa. A jeho krásné chytré ženy.

Seděla jsem na obrubníku. Na kraji chodníku a pozorovala svá dávná já, jak se mění v prach. Nejen moje já, ale i různý osoby, co ona já v těch dobách doprovázely. Zahlédla jsem je v šeru a během chvilky je vítr rozfoukal a odnesl do mraků.

O víkendu mi psal Xter, ať se podívám na měsíc a vyfotím ho. Nenašla jsem ho na nebi. Nenašla jsem ho ani následující den, když mi o něm říkala máma. Uviděla jsem ho až dnes, když mě Letec nechal jít na pokoj, cestou od Etiena. Doprovodil mě a dal si pozor, abych k němu nevrátila. Neboj, neuhlídáš mě, Letci můj. Ten měsíc je zvláštně rudý.  A velký. A já jsem nervózní. Přešlapuju jako tygr v kleci, když čekám na autobus a cítím se jako zavřená v kleci, když jsem s Letcem sama. A cítím se ještě zavřenější, když jsem s Etienem a Letcem pohromadě. Anebo když jsem s Etienem a dalšíma lidma.

Ve středu jsem se s foťákem po tréninku ninjutsu uvelebila na strahovské Show! v chumlu lidí a fotila holkám zadky od bláta. Opodál stála Vítova Katka, občas sme něco prohodily. Slušelo jí to a srala mě tím.

Zase jedu autobusem. Sedím nějak vpředu. Poslední dobou takhle jezdím dost často. Jenže ve dne. Dívám se z okna na baráky. Většinou mám zakloněnou hlavu a čumím ven. Jenže teď je noc. Co chvíli mě oslepila zelená na semaforu. Vždycky to blesklo a já na musela přimhouřit oči, protože mě to oslepovalo. Ta ostrá zelená. Ani na domy není přes světla vidět. A tak koukám do prázdna a poslouchám nějakej dubstep mix.

O víkendu mi umřel kocour. Nečekala jsem to. Byl nemocný, ale ne smrtelně. Brečela jsem při každý vzpomínce. A jako u všeho, věděla jsem že ta nesnesitelná bolest bude každým dnem tupější a mělčí. Až jednoho dne zmizí a zůstane jen trocha hořkosti a hezký vzpomínky.

Stála jsem někde na Albertově. Bylo mi chladno, do uší mi hráli Parov Stelar, bylo kolem jedné hodiny ráno. Rozbrečela jsem se zimou. Sama sebe jsem konejšila, že ty tři minuty ještě vydržím. Že to nic není, že to bude dobrý. Měla jsem hlad, trochu žízeň a docela velký strach.

Dneska asi žádný fotky. Doufala jsem že aspoň nějaký ze včerejška vylámu, bez úprav, prelease, cool, instagram filtr, nebo tak něco, chápeš..ale nedostala jsem nic. Stejně špatně se mi lámaly fotky z K. Mám jich od něj tak málo, že bych to spočetla na prstech jedný ruky. Už ani nevím co všechno fotil. A na kolika z těch fotek mám holej zadek. Ale nevadí. Kdo si počká, ten se dočká :)

Nebyla tak míněná, ale zabolela. V noci mě probudili. Pak jsem nemohla spát. Bolely mě nohy a zuby a pokoj mě zase děsil prázdnotou. To že jsem se mohla přemístit bylo vysvobození. Vedle Xtera jsem usla během chvilky. Co je nejhorší? Nemoct mít rád? Nebo mít rád a nemoct to naplnit? Mít rád a zahodit to? Přijde mi, že jsem vyčerpala kapacity a začala mě pohlcovat taková podivná apatie. Zatím se mi z ní nepodařilo vyspat.

Před časem jsem si říkala, kdy se mi u K. stane to, co se mi stalo minulý týden na výletě na Slovensko. No dobře, nebyl to tak úplně výlet. Byl to workshop památkové péče. Nádherný město, příjemní lidé. Zní to jako klišé. Ale vůbec se mi nechtělo domů. V lůžkovém kupé jsem otevřela okno, otočila se ke všem zády, dívala jsem se na těch pár světýlek v dáli a proud vzduchu způsobil, že jsem měla slzy po celé tváři a v uších. Vzdalovala jsem se od toho místa a brečela. Hrozně. Po dlouhé době jsem konečně něco pocítila. Potkala jsem totiž Slováka.

Byla sobota. Měla jsem narozeniny. Dopoledne jsem strávila s oTc, na výborném obědě a čokoládě dole ve městě. Na kopci, v mém pokoji, byl Xter. Prý programoval. Věřila jsem mu, a i kdyby hledal hambatý  fotky nebo probíral nechutnou historii prohlížeče, bylo by mi to jedno.

Dneska dopoledne mě napadlo, že by možná lidem v mým okolí bylo líp, kdybych se nenarodila, nepřežila některou ze svých eskapád, nebo něco takovýho.

Myslela jsem si, že mě chuť na sex a všechno kolem přešla a že se to jen tak nevrátí. Chyba lávky. Nechápu jak to dělá, ale náklonnost začala být silnější než silná. Bez polibku, jenom hlazením po hlavě a krku a mohla bych si vyměnit kalhotky. Položila jsem mu ruku do klína a řekla, že to mi dělá on. Bourala jsem ho hroznýma hláškama. Bavilo mě, když se rozesmál, když se zachvěl. Přenesl mě na postel. Mačkal, chytal za krk a mně se to hrozně líbilo. Všechno co jsem prohlásila, jsou asi jen kecy. Dost se toho bojím. V autobuse mě chytil za ruku..když jsem ji spustila dolů. Ráno mi dal něžnou, opatrnou pusu. Usmívali sme se na sebe a já se na něj nemůžu vynadívat. Spali sme jako dvě koťátka. Do čtyř dělal do školy a pak si lehnul ke mně. Styděla jsem se ráno vylézt, jeho spolubydlící koukal podezřívavě a nic neříkal. Kdyby něco říkal, bylo by to snad lepší. Zdálo se mi, že chodba před jejich pokojem je plná květin. Obrovské květinářství. Mezi tou záplavou růží, gerber, kopretin,...