Tygr v kleci

O víkendu mi psal Xter, ať se podívám na měsíc a vyfotím ho. Nenašla jsem ho na nebi. Nenašla jsem ho ani následující den, když mi o něm říkala máma. Uviděla jsem ho až dnes, když mě Letec nechal jít na pokoj, cestou od Etiena. Doprovodil mě a dal si pozor, abych k němu nevrátila. Neboj, neuhlídáš mě, Letci můj.

Ten měsíc je zvláštně rudý.  A velký. A já jsem nervózní. Přešlapuju jako tygr v kleci, když čekám na autobus a cítím se jako zavřená v kleci, když jsem s Letcem sama. A cítím se ještě zavřenější, když jsem s Etienem a Letcem pohromadě. Anebo když jsem s Etienem a dalšíma lidma.

Událo se pár změn. Třeba ta, že jsem se Letce na rovinu zeptala jak to myslí s tím bydlením. Hlavně poté, co začal před jeho rodinou vytahovat, že půjdeme na byt spolu. Přišlo mi to nefér. Co Karolína? Co věci co jsem domluvila? Zeptala jsem se na detaily, jak to teda provedeme s platbou za nájem, až pojede do Holandska. Řekl, že by platil nájem tady i v Holandsku. Zeptala jsem se z čeho. Řekl, že neví.  Uznal, že je to asi nesmysl. A tedy řekl, že definitivně se mnou bydlet nepůjde a že mi do toho teda "už nebude mluvit". Byl v tom hořký podtón.

Etien se přestal rozpakovat a políbil mě. Viděli nás u toho. Do hloubky a z různých úhlů jsme to jeden víkend rozebírali. Nechce se mi o tom psát dál. Řekla jsem mu, že to nikam nepovede. Ví o tom, a tvrdí, že to tak chce zachovat, což mi na jednu stranu dodává klid. Na stranu druhou, mě zaujalo, že chtěl, abych se o něm zmínila psycholožce. Neřekla jsem jí o něm nic, rozebírala jsem s ní jen Letce. Ptala jsem se ho, jestli je to pro něj důležitý. On opáčil, že je to možná důležitý pro mě.

Ozval se mi K. Psali jsme si dlouho. Ten neklid, silný vnitřní neklid, mám od doby co jsme si psali. Znejistěl mě docela nevinnou otázkou. Otázkou, na kterou jsem mu nakonec nedala odpověď. Racio ustupuje do pozadí.

Když Letec mluví o společný budoucnosti, ježí se mi chlupy. Přijde mi, že všechno vidí hrozně idealisticky a ploše, jako to bydlení...ono se to nějak udělá. Což je sice do jisté míry pravda...ale...ale. Chce si protáhnout školu o rok. Chce tohle a tamto...

A já mám chuť mu udělat některý z toho rozhodování jednodušší v tom, že mu nebudu stát v cestě.

Psycholožka mi říkala, že nic není ztracený, že jsem se teď dostala do situace, kdy prostě poznávám toho druhýho a jak reaguje. Taky mi říkala, že nemám být zoufalá, že jsem nic neprošvihla, jen si mám dát pozor, abych se nenechala pohltit prací a školou natolik, že se vykašlu na hledání někoho jinýho/ budování kvalitního vztahu. Říkala toho více. Svinská selektivní paměť si samozřejmě vybrala jen to co potřebuje a co se jí hodí.

Co mě ještě deptá je moje spolubydlící. A nejen ona. Deptaj mě poslední dobou všechny ty ňuňající se zamilovaný párečky. Už zase dva dny jsme na na pokoji ve třech. Svým způsobem je mi to jedno. Ráno se nerozpakuju, prostě jdu do sprchy, pak si uvařim čaj, je mi jedno že je probudím, a když je chci večer vyhnat, pustím si Rytmuse, ten je tutovka (neboj, nejsem taková svině, udělala jsem to jen včera). Tu půlku pokoje furt platím a trpím jí ho tu dobrovolně.

Hlavně poslední dobou, jak mě to všechno nějak přešlo, mi přijde ta zamilovanost strašně nesmyslná. Jako by to nebyla zrovna pozitivní emoce. Setře rozumný uvažování. A pak se člověk po nějaký době nestačí divit, s kým to třeba žije...

Doprdele. Krom toho neklidu při pomyšlení na K. necítím v poslední dobou vůbec nic. Přitom je zamilovanost a to hezký a to sdílení, to co mi tak žalostně chybí.

K Letci to teď cítit nedokážu, což je strašný*. K Etienovi to cítit nesmím. Xter a K. a Vít jsou v propadlišti dějin a jen to občas hrozně bolí. A nikoho novýho potkat nechci, protože mám všeho a všech akorát plný zuby.

Pravda na "Mostu lásky"

*A fakt nevím co s tím mám dělat. Snažím se čekat, že to prostě přejde. Že je to krize, která do těch vztahů chodí ve vlnách. Táhnu to jakousi setrvačností.

Moc se mi nechce poslouchat tu psycholožku a rozhodovat se na základě nějakýho seznamu plusů a mínusů.