Bylo nebylo...

Člověk by asi neměl mít velká očekávání. Jsou-li, přijde zklamání. Seděla jsem na motorce, vyčerpaná, hladová. Před očima se mi míhaly dvě představy a stále se během mikrospánku opakovaly. Jednou z představ byl poblikávající digitální ciferník, jaký se ve filmech montuje na bomby. Ukazoval samé nuly. Čas vypršel.

Když byl P. v trapu, uspořádala jsem večírek. Trucvečírek s nesourodou bandou lidí. Přišlo jich víc, než bych mohla zvládnout. Že jich příště bude stačit pět mi došlo v okamžiku, kdy se jich vyrojilo 9. Nakonec u mě bylo patnáct lidí. Včetně šéfa. A jeho krásné chytré ženy.

Nevím jak mám zareagovat. Probudila jsem se v pátek, v 6:30 a vedle mě bylo prázdno. Na stole ležel akorát vzkaz, že mě miluje a na podlaze v kuchyni byly rozházené igelitky, jak nějakou zuřivě hledal. Nemiluješ mě. Kdybys mě přece miloval, nikam by ses nerozhodl jet. Náš vztah není ve stavu, kdy nám další odloučení prospěje. Rozbrečela jsem se.

Z neskutečna Kuby jsme se vrátili do reality Čech. Procházela jsem s košíkem mezi plnými regály žrádla. Nikdo mě u vchodu nešacoval, kamery v zádech jsem nevnímala. Neměla jsem v patách černochy a mohla si vzít kolik jsem chtěla tatranek, aniž by se na mě někdo koukal, že jako nevím co se svým bohatstvím nebo že jsem rozežraná.

Bylo to na Humans of Prague   (zde: http://humansofprague.ihned.cz/928/ ). Taková paní, která se zastavuje a stojí, aby nevnímala svět jako osekanej klip. Já teď mám život zvláštně rozfázovanej. Mozek trochu přehlcenej. Nestíhám. Zrovna teď mám připravovat přednášku na zítra. Vůbec se mi nechce. Nevím co jim zítra vykládat. Budu muset, ale nejde mi to. Tak jsem se rozhodla rozepsat. Snad to pak půjde líp. I když vím, že to bude jen horší. Budu unavenější.