Dialogy

Nevím jak mám zareagovat. Probudila jsem se v pátek, v 6:30 a vedle mě bylo prázdno. Na stole ležel akorát vzkaz, že mě miluje a na podlaze v kuchyni byly rozházené igelitky, jak nějakou zuřivě hledal. Nemiluješ mě. Kdybys mě přece miloval, nikam by ses nerozhodl jet. Náš vztah není ve stavu, kdy nám další odloučení prospěje. Rozbrečela jsem se.

Sama sebe jsem začala konejšit. No tak...on se vrátí, bude mu to líto, jak tam bude sám.
-A co když nebude?
Kušuj. Uděláme si mátovej čaj a snídani a všechno bude dobrý, jo?

- Nemiluje mě.

Ale o tom to přece není, je prostě takovej.
- Všechno to jsou jen kecy. Nevydělávám dost, nerozdělí se, jsem mu ukradená. Na co mě má..

Koukej vypít ten čaj. Říkalo mi jedno z mých já, se kterým poslední dobou vedu dlouhý dialogy. O tom co teda budeme dál dělat, o tom, že bych se neměla týrat hlady a o tom, že bych neměla tak kouřit, že to bolí.

Večer jsem si konečně otevřela ten Gin, co na mě čekal už od Vánoc. Chvíli jsem brečela a pak usnula spánkem rezignovaných. Psal mi sms, psal mi na facebook. S odpověďma si dával na čas. Dneska jsem nenašla sílu mu cokoliv odpovídat. Chybí mi a bolí mě to. A vím, že nejsem daleko od toho zlomu co u mě přišel když bolest trvala moc dlouho nebo se opakovala.

To je pro náš vztah špatná prognóza. A já se cejtím v pasti, protože nechci zahodit všechny ty investice, co jsem do toho vložila. Mám pocit, jako by tenhle vztah byl vlastně poslední pokus. Že pak už prostě nebude nic. Žádná rodina, kterou jsem tak strašně chtěla, žádný vlastní zázemí, práce kterou miluju i když z toho mám sotva deset tisíc a to ještě ne každej měsíc a hezký dovolený. Že to byl poslední pokus. A pokud i ten ztroskotá, že jsem dost stará na to, abych to vzdala a nehledala už nic. Že mě ty vztahy vlastně vyčerpaly.

Udržela jsem se a o tom, že odjel, jsem řekla jen bráchovi. A vlastně babičce. Vím, že pokud to budem nějak lepit, ošklivýma řečma před rodičema to nevylepším. Jenže - bude to chtít lepit on?

Co na mě vidí? K čemu mu vůbec jsem? Na co mě má? Plánuje se mnou něco? Všechny tyhle otázky v mojí mysli mají nehezké odpovědi.

Slova. A činy. Dvě rozdílný jednotky.

---

Off the record: Katka se rozešla s Vítem. Rozchod datuju na začátek února, kdy mi poslal smsku s novým telefonním číslem.

Čuměla jsem na Katku jako puk, když jsem ji potkala na koleji. A ona čuměla jak puk na mě.

--

Myslela jsem, že mi cigára poškodily hrtan. Ale je to jen nachlazení. Zas mi otrnulo. Akorát cigára zůstaly domy v šupleti. Ojojo. Sugerace, že tím ničemu nepomůžu jsou tak nějak lichý. Hulím jak maringotka a nejde mi to omezit.

Dala bych si pěstí.