Bylo nebylo...

Hledáme byt. Z toho pramení několik zajímavých věcí. Dost se poznáváme. A dost poznáváme Prahu. A její útroby. Někdy hezký a naklizený, někdy trochu práchnivý.

O víkendu mi psal Xter, ať se podívám na měsíc a vyfotím ho. Nenašla jsem ho na nebi. Nenašla jsem ho ani následující den, když mi o něm říkala máma. Uviděla jsem ho až dnes, když mě Letec nechal jít na pokoj, cestou od Etiena. Doprovodil mě a dal si pozor, abych k němu nevrátila. Neboj, neuhlídáš mě, Letci můj. Ten měsíc je zvláštně rudý.  A velký. A já jsem nervózní. Přešlapuju jako tygr v kleci, když čekám na autobus a cítím se jako zavřená v kleci, když jsem s Letcem sama. A cítím se ještě zavřenější, když jsem s Etienem a Letcem pohromadě. Anebo když jsem s Etienem a dalšíma lidma.

Dobrá, už jsem přerovnala papíry a umyla nádobí. Vymýšlím titulku portfolia. Ve čtvrtek jsem objednaná na prohlídku bytu, kam s větší pravděpodobností spíš nepůjdu. Prohlídky jsou jen dopoledne, protože tam není elektřina, makléřka mi 3x řekla, že večer to nejde, protože se tam nesvítí. Ale je to levné. A co je levné, to je dobré. Makléřka se mi po telefonu ani trochu nelíbila.

Potřebovala jsem si odpočinout od Letce. Viděla jsem ho každý den, nedával mi moc prostoru. Dusíš mě, řekla jsem mu, když mě jednou držel a zmáčknul. To že odjel na víkend k rodičům byla trochu úleva. Jela jsem za Katrin, která pořádala dámskou jízdu. Zjistila jsem že pařby v Retro music hall opravdu nejsou nic pro mě. Bylo tam hrozně moc diskantů, podivných párečků, romů, namachrovanců, diskofilních kočiček s pohrdavým pohledem, vedle mě a Yen tancovala tlustá holka v leopardích šatech, která strašně máchala rukama, div nás neshodila ze schůdků a tomu všemu kraloval smrad, vlhko a vysoký ceny. 

Včera jsem si poprvé vzala Xanax, protože jsem byla zoufalá. Do pěti minut jsem usnula a ráno se nemohla probrat.

Dostala jsem od Toma zásadní nabídku. Vskutku..byla děsivá. Navrhl mi, že jestli nemám na pronájem samostatnýho bytu třeba s Lucií, že bych za symbolickou částku 4000,-Kč mohla bydlet v pokoji u něj v bytě. Zcela po právu jsem na chvilku začala panikařit.

Silná v kramflecích jsem přesně do okamžiku než zůstanu na jeden večer sama. Jako bych to nevěděla a ranní veselá nálada mě měla varovat. 

Ve středu jsem se s foťákem po tréninku ninjutsu uvelebila na strahovské Show! v chumlu lidí a fotila holkám zadky od bláta. Opodál stála Vítova Katka, občas sme něco prohodily. Slušelo jí to a srala mě tím.

Rozkvetly stromy, oteplilo se a mně se ulevilo. Jako by trápení bylo roky daleko za mnou. Alespoň takový pocit teď mám. Úleva. Slunce. A trocha lhostejnosti, jak to dopadne. A dost práce.

Rozprsknout se... trochu opilá, dost smutná. Jedna slza co ukápla na chodník, hudba v uších.

Besídku jsem zvládla. Šla jsem dokonce s Katkou na oběd. Vstřícné gesto, sama mi nabídla, jestli nejdu. Čuměla jsem jako puk a šla. A byla nesvá. Divně jsem mluvila. Přítomnost Víta jsem zvládla, měl dobrý kostým, prohodili sme pár slov a mně to..nevadilo. Žádný knock down a pláč na záchodě. Nic. Nikdy to nebude obyčejný kluk, ale dokážu na něj reagovat společensky únosně a pak na něj přiměřeně reagovat i v soukromí. Jo, včera večer, když jsem zavřela oči, viděla jsem ho. Ale bylo to jiný. Na okamžik mě napadlo, co kdybysme se k sobě vrátili, ale tu myšlenku jsem zahnala.

Nebyla tak míněná, ale zabolela. V noci mě probudili. Pak jsem nemohla spát. Bolely mě nohy a zuby a pokoj mě zase děsil prázdnotou. To že jsem se mohla přemístit bylo vysvobození. Vedle Xtera jsem usla během chvilky. Co je nejhorší? Nemoct mít rád? Nebo mít rád a nemoct to naplnit? Mít rád a zahodit to? Přijde mi, že jsem vyčerpala kapacity a začala mě pohlcovat taková podivná apatie. Zatím se mi z ní nepodařilo vyspat.

Opravdu se to děje? Napadlo mě včera v noci. A chytla X. za ruce.

Myslela jsem si, že mě chuť na sex a všechno kolem přešla a že se to jen tak nevrátí. Chyba lávky. Nechápu jak to dělá, ale náklonnost začala být silnější než silná. Bez polibku, jenom hlazením po hlavě a krku a mohla bych si vyměnit kalhotky. Položila jsem mu ruku do klína a řekla, že to mi dělá on. Bourala jsem ho hroznýma hláškama. Bavilo mě, když se rozesmál, když se zachvěl. Přenesl mě na postel. Mačkal, chytal za krk a mně se to hrozně líbilo. Všechno co jsem prohlásila, jsou asi jen kecy. Dost se toho bojím. V autobuse mě chytil za ruku..když jsem ji spustila dolů. Ráno mi dal něžnou, opatrnou pusu. Usmívali sme se na sebe a já se na něj nemůžu vynadívat. Spali sme jako dvě koťátka. Do čtyř dělal do školy a pak si lehnul ke mně. Styděla jsem se ráno vylézt, jeho spolubydlící koukal podezřívavě a nic neříkal. Kdyby něco říkal, bylo by to snad lepší. Zdálo se mi, že chodba před jejich pokojem je plná květin. Obrovské květinářství. Mezi tou záplavou růží, gerber, kopretin,...

Někteří k sobě pasují lépe, někteří vůbec. Vedle některých lidí se vyspíš dorůžova, k některým absolutně nepasuješ a není to ono. S někým si máš pořád co říct, s někým si po dvou schůzkách vyčerpáš témata a není co probírat.

Lidi kolem mě přestávají být šťastní. A já nevím, nakolik procent je to mojí vinou.

Včera v noci jsem strašně dlouho smolila nějaký příspěvek o pocitu divnýho smíření a o tom, jak velký mi můj pokoj najednou připadá.

Sedím v čítárně Unijazzu a přemýšlím. Přes dým z cigaret a slabší migrénu mi to zas tak dobře nejde. Posledních pár dní nestálo za moc. Ateliéry, projekt za 11 kreditů blížil svým rozsahem bakalářce za 19..nepochopení, proč si nechci dát ani jedno blbý pivo..

Vyrazila jsem na kompenzační nákupy. Asi teda nebudu žrát, za to jak utrácím, ale potřebovala jsem si zvednout náladu a sebevědomí a nový oblečení je k novýmu začátku třeba, že. Mimo jiné jsem rozstříhala dvě dožmolkovaný trika na hadry na mytí oken, tudíž potřeba doplnit stavy byla zcela oprávněná.

..ale aspoň ten stres trochu kompenzuju ovocem a zeleninou.