Jiná sorta
Hledáme byt. Z toho pramení několik zajímavých věcí. Dost se poznáváme. A dost poznáváme Prahu. A její útroby. Někdy hezký a naklizený, někdy trochu práchnivý.
Včera jsme poznali pár nových aspektů jeden na druhým. Hlavně v okamžiku, kdy jsme se nemohli shodnout, jestli teda ten polosklepní sklad ledovejch kostek jako vzít nebo nevzít a z mimiky tváře ani jednoho se nedalo vyčíst, zda je pro nabídku, nebo proti nabídce. Je to levný! Je tu ale zima!
Případně u předchozího bytu:Je to drahý! Ale je tady pračka a terasa...a dementní dispozice!
Jeden byt za druhým z nějakých důvodů zamítáme a lezeme do dalších a dalších. A včera jsme si museli přiznat, že to zamítání je částečně i ze strachu ze závazku.
A já? Já nemůžu spát ze strachu, že teda budu muset dát v září vale koleji. Kliknout na rezervovat by bylo tak snadný. Jenže já už to udělat nechci. Nemůžu. Nevydržím tu. Nemůžu v 28 letech žít v pokoji o 13,92m2, se spolubydlící a jejím klukem, společnýma sociálkama, jednou postelí a pár poličkama. A žrát jídlo u pracovního stolu. Tohle není život.
Ráno se budím s pocitem, že jsem dávno umřela. A otupěla. Vnímámí koleje se mi zúžilo na obkládání prkýnka na hajzlu toaleťákem, snahu nešlápnout na odtok ve sprše plnej cizích vlasů a monitor počítače, kterej mě spojuje se světem. Víc se snažím nevidět.
---
Pracuju právě jeden měsíc v tom malým ateliéru. Kolegyně si myslela že spím se šéfem, dneska si z toho dělali všichni trochu legraci, že prý mu to se mnou nevyšlo. Dělala jsem, že nechápu, o co komu jde. Protože ne, nespím s ním. Ta poznámka kolegyně mě akorát vyburcovala k bedlivějšímu pozorování. Takových těch drobností.
Společně jsme šli dnes hrát plážový volejbal. Bylo to fajn. Hlavně že jsme všichni na víceméně stejný úrovni. No dobrá, druhý ze šéfů to hrál o něco líp. Ten první nešel.
Proč nadpis jiná sorta? Když jsme čekali na šéfa, až se vykecá a jeho brácha vy-předvede na motorce (což mě štvalo, že jsem ji chtěla taky vidět), dívala jsem se na poletující chmýří z kanadskýho topolu. Letělo v nekonečným počtu, jakoby sněžilo. Přišlo mi to hezký, uklidňující. Našla jsem si v tom šrumci detail, který většina přehlídla. Zdroj toho chmýří proti modrý obloze. Byl jen můj.
A pozorovala jsem lidi, co mířili do sportovního centra, co seděli na terase a objednávali si jídlo a pití. Jak vypadali, jak mluvili. Zamyslela jsem se, jak jsem v tu chvíli vypadala já.
Pozoruju lidi, se kterýma najednou ráno jezdím tramvají a večer se vracím.
Jiná sorta než dřív. Jiný starosti. Vzdálený těm co jsem měla dřív. Jsou unavení. A já se jim začínám podobat. Jakoby se přidávat do stejný masy šedi.
Lidi co chodili do toho centra, byly takový ty dovolenkový typy. Něco jak ten chlápek s tou ženskou co ji (asi) krouhnul v Egyptě (vystajlovaná baba, vedle ní rádoby vystajlovanej knedl). Předváděli se tam. Podvědomě mě něčím srali a začalo se mi stýskat po VD a Malocity. Stačilo zaslechnout útržek nějakýho povrchního kecu. Chtěla jsem pryč.
Měsíc práce ve městě a znova málem začínám kouřit. Jedný věci jsem si na těch lidech, co se mnou jezdí tramvají všimla. Jsou všichni dost dobře oblečení. A mají drahý mobily. To mně zatím nehrozí. Pořád ještě dělám zadarmo a jsem prakticky v mínusu. Možná proto jsem nervózní.
Včera jsme poznali pár nových aspektů jeden na druhým. Hlavně v okamžiku, kdy jsme se nemohli shodnout, jestli teda ten polosklepní sklad ledovejch kostek jako vzít nebo nevzít a z mimiky tváře ani jednoho se nedalo vyčíst, zda je pro nabídku, nebo proti nabídce. Je to levný! Je tu ale zima!
Případně u předchozího bytu:Je to drahý! Ale je tady pračka a terasa...a dementní dispozice!
Jeden byt za druhým z nějakých důvodů zamítáme a lezeme do dalších a dalších. A včera jsme si museli přiznat, že to zamítání je částečně i ze strachu ze závazku.
A já? Já nemůžu spát ze strachu, že teda budu muset dát v září vale koleji. Kliknout na rezervovat by bylo tak snadný. Jenže já už to udělat nechci. Nemůžu. Nevydržím tu. Nemůžu v 28 letech žít v pokoji o 13,92m2, se spolubydlící a jejím klukem, společnýma sociálkama, jednou postelí a pár poličkama. A žrát jídlo u pracovního stolu. Tohle není život.
Ráno se budím s pocitem, že jsem dávno umřela. A otupěla. Vnímámí koleje se mi zúžilo na obkládání prkýnka na hajzlu toaleťákem, snahu nešlápnout na odtok ve sprše plnej cizích vlasů a monitor počítače, kterej mě spojuje se světem. Víc se snažím nevidět.
---
Pracuju právě jeden měsíc v tom malým ateliéru. Kolegyně si myslela že spím se šéfem, dneska si z toho dělali všichni trochu legraci, že prý mu to se mnou nevyšlo. Dělala jsem, že nechápu, o co komu jde. Protože ne, nespím s ním. Ta poznámka kolegyně mě akorát vyburcovala k bedlivějšímu pozorování. Takových těch drobností.
Společně jsme šli dnes hrát plážový volejbal. Bylo to fajn. Hlavně že jsme všichni na víceméně stejný úrovni. No dobrá, druhý ze šéfů to hrál o něco líp. Ten první nešel.
Proč nadpis jiná sorta? Když jsme čekali na šéfa, až se vykecá a jeho brácha vy-předvede na motorce (což mě štvalo, že jsem ji chtěla taky vidět), dívala jsem se na poletující chmýří z kanadskýho topolu. Letělo v nekonečným počtu, jakoby sněžilo. Přišlo mi to hezký, uklidňující. Našla jsem si v tom šrumci detail, který většina přehlídla. Zdroj toho chmýří proti modrý obloze. Byl jen můj.
A pozorovala jsem lidi, co mířili do sportovního centra, co seděli na terase a objednávali si jídlo a pití. Jak vypadali, jak mluvili. Zamyslela jsem se, jak jsem v tu chvíli vypadala já.
Pozoruju lidi, se kterýma najednou ráno jezdím tramvají a večer se vracím.
Jiná sorta než dřív. Jiný starosti. Vzdálený těm co jsem měla dřív. Jsou unavení. A já se jim začínám podobat. Jakoby se přidávat do stejný masy šedi.
Lidi co chodili do toho centra, byly takový ty dovolenkový typy. Něco jak ten chlápek s tou ženskou co ji (asi) krouhnul v Egyptě (vystajlovaná baba, vedle ní rádoby vystajlovanej knedl). Předváděli se tam. Podvědomě mě něčím srali a začalo se mi stýskat po VD a Malocity. Stačilo zaslechnout útržek nějakýho povrchního kecu. Chtěla jsem pryč.
Měsíc práce ve městě a znova málem začínám kouřit. Jedný věci jsem si na těch lidech, co se mnou jezdí tramvají všimla. Jsou všichni dost dobře oblečení. A mají drahý mobily. To mně zatím nehrozí. Pořád ještě dělám zadarmo a jsem prakticky v mínusu. Možná proto jsem nervózní.
Komentáře
Okomentovat