Bylo nebylo...

Jsou 3 ráno a myšlenky nedají pokoj. Neustálý boj. Které rozhodnutí je to správné? Touha utéct. Strach z budoucnosti. Deprese z pesimismu kamarádek, které jsou samy jako já a tvrdí, že je nemožné najít chlapa pro život. Počítání, kolik mě co bude stát. Tak už klid. Aspoň na chvíli chci nemyslet a věřit tomu, že je to jen začátek a že to bude dobrý a v klidu. Chci zase vypnout a mít pokoj. Prázdno v pokoji a děsivost samoty. Já existuju. Bolí mě nohy, hlava a zuby. Vždycky když se probudím takhle nad ránem, přepočítám si končetiny a nemůžu nějak uvěřit že jsem naživu, nemůžu si vzpomenout kdo jsem a začnu se bát. Neumím být sama. Ale bojím se, že si na to zase za...

Nšla jsem odvahu a zavolala do pojišťovny. Začala jsem vyměkávat. Bojím se, že doktorský studium neutáhnu. Že budu bez peněz a bez naděje. Holky jen o pár let starší, co jsou samy, mi berou naději, že v tomhle věku mám šanci někoho normáního potkat a začít s ním kvalitní vztah. Že se nikdo nechce vázat. Říkám si že houby, že o tom to není..že se nechce vázat jen ten kdo nemiluje. Že to jen nejsou ti praví. Jsem optimistická a věřím, že mi K. nelže. I když Lucie říká něco jiného, i když mi přátelé naznačují, že se jim ani trochu nelíbí. Po setkání s jeho přáteli si říkám, že kolem sebe má vcelku sympatickou skvadru. A že podle přátel se přece dá odhadnout jaký člověk alespoň trochu je. Kdyby to byl fakt vyvrhel a trapitel malých koťátek, nesešla by se kolem něj taková banda. Nebo jo?

Ještě párkrát se vyspíš a bude dobře. Nebo ne?

Těžký hřích. Že prý. Tolik bych toho chtěla sdělit.

To tak někdy přijde. Myslíš si, že vyhráváš. Že to všechno bude dobrý..a pak přijde ťafka co tě srazí na kolena. A přijdou poznámky, že si za to můžeš sám. A žes to měl říct.