Bylo nebylo...

Asi takovými štěky.

Ostříhali mi vlasy. Příliš nakrátko. Nemám ráda, když někdo neslyší moje prosby. I tak jsem nechala dvacku dýžka. Bylo mi to jedno.

Teď nevím kde jsem to četla, ale v nějakým rozhovoru psali, že člověk dospěje, až se přestane bát samoty. Ha. Dospěju v tom případě někdy?

" ..a pak jsem začala uvažovat, že si ho vymažu z přátel. " " To bys fakt udělala? No to by ale byl, definitivní, fakt definitivní konec.. "

Silná v kramflecích jsem přesně do okamžiku než zůstanu na jeden večer sama. Jako bych to nevěděla a ranní veselá nálada mě měla varovat. 

Vypůjčila jsem si název knihy o kolapsech. Je to dobrý čtení, někdy zkus.

Rozkvetly stromy, oteplilo se a mně se ulevilo. Jako by trápení bylo roky daleko za mnou. Alespoň takový pocit teď mám. Úleva. Slunce. A trocha lhostejnosti, jak to dopadne. A dost práce.

Nepotřebuju mluvit. Usmívám se.

...je to dobré znamení. Nic mě netrápí a je mi dobře. Usmívám se. Slovák je super. Ani bilancovat se mi nechce. Ten rok stál za to. Tak všechno nejlepší!

Dneska asi žádný fotky. Doufala jsem že aspoň nějaký ze včerejška vylámu, bez úprav, prelease, cool, instagram filtr, nebo tak něco, chápeš..ale nedostala jsem nic. Stejně špatně se mi lámaly fotky z K. Mám jich od něj tak málo, že bych to spočetla na prstech jedný ruky. Už ani nevím co všechno fotil. A na kolika z těch fotek mám holej zadek. Ale nevadí. Kdo si počká, ten se dočká :)

Nefotím. Není kdy. Docela spím. Docela se i vyrovnávám s tím, že na mě nikdo nečeká. Docela se snažím pracovat. A v rámci zlepšování stavu psychického jsem začala s cvičením v posilovně. Kupodivu mě běhací pás baví a užila jsem si na něm mnoho legrace. Na cestu dál mi teď navíc svítí tři pozitivní světýlka.