Plácni krtka

Silná v kramflecích jsem přesně do okamžiku než zůstanu na jeden večer sama. Jako bych to nevěděla a ranní veselá nálada mě měla varovat. 

Ráno jsem se totiž neprobudila s obligátním pocitem:"Proboha, já jsem pořád naživu a musím dejchat!", ale s pocitem:"Ty jo, mně se chce vstávat, všechno bude dobrý a svítí slunce. Super!"

Pravda, přešlo to během pár chvil, kdy jsem se přetočila na druhý bok a pocítila únavu a vyčerpání z myšlenek na to co mě dneska čeká. A 6x típla budík, než vylezla. Nicméně - jen co jsem znova rozlepila oči, dobrá nálada z vnuknutí myšlenky, že nemusím poslouchat co mi kdo říká a dělat jen to co se líbí mně, mi vlila nějakou dobrou hormonální šlehu do žil.

Najednou jsem měla radost z představy, že bych se vlastně mohla přestěhovat na Slovensko, protože co je komu do toho. A že mi jeden Slovák za druhým říká ať to nedělám? No a co.. v tu chvíli mi to bylo jedno.

Večer předtím jsem se viděla s Lucií. Druhý den chodí do práce, je unesená, těší se na všechny ty firemní obědy a večeře a snídaně, má novej mobil a notebook a říká, abych si našla co nejdřív taky práci, že mě to hrozně nabije a za 4 roky mimo pracovní prostředí budu úplně mimo, a že ona cítí, že je úplně mimo a nezkušená už teď a že je to hloupý, když mladší holky jsou dál než ona. Zamrzelo mě, že si o mě snad myslí, že jsem se rozhodla na 4 roky ukrýt před pracovním procesem. 

A vůbec.. Opět jsem slyšela návod na to, jak mám žít. Opět jsem ho ho utla a řekla, že mám svý cíle a nehodlám je udělat jinak.

Jako by všichni věděli, co je pro mě dobré. Vědmy...

Ve škole jsem udělala naprosté minimum práce. Stydím se za to. Skoro jsem utekla na oběd do bufetu. A všimla jsem si, že venku u stolečku sedí K. Sám. Šla jsem za ním a drze si přisedla. Nakonec z toho byl příjemný, nezávazný pokec. Omluvil se, že mi naposledy řekl, že mám kruhy pod očima. Že to myslel tak, že na mě vidí, že mám starosti a abych taky odpočívala. Opáčila jsem to co mě svrbělo už delší dobu - ty kecy na vzhled mě vlastně vždycky dost vytáčely a chápala jsem je tak, že se mu vlastně nelíbím.

Taky mi řekl, že přemýšlel o té mojí rezignaci. Že on nerezignoval, ale že hodlá s tím co ho štve něco dělat. Tak dělej, va bene.

Bavili jsme se ještě chvíli o focení a pak se rozešli každý svým směrem. Prý ať mu dám vědět, až zas budu chtít na oběd.

Na přednášce si vedle mě sednul Jakub. Absolutně se mi s ním nechtělo bavit. Zejména po tom, co mi včera píchnul prstem do vypouklýho břicha. Jako by nebylo lepšího náznaku, že bych ho měla zatáhnout. Když mi dal v autě mojí školitelky, cestou na exkurzi, ruku kolem ramen, protože jsem začala klimbat a řekl ať se opřu, napřímila jsem se a div že neprocedila mezi zuby:"Dej tu ruku okamžitě pryč!"

V tom autě to bylo pochopitelný - jediná situace, kdy jsem ochotná vedoucí mojí práce seznámit s mým rodinným stavem, je ta, kdy jí nesu svatební oznámení.

Odpor k jakémukoliv kontaktu. To jsem už dlouho nezažila. Je mi ho líto, ale nedokážu to ovládnout. Nechci se k němu už ani na milimimetr přiblížit a nechápu odkud ta nechuť pramení. Když se mě pokusil na rozloučenou obejmout v metru, nehla jsem ani brvou a ruce nechala dole. Pán, co seděl naproti, tu situaci pozoroval a pak si mě zkoumavě prohlížel.

No a jinak jsem si dneska zamluvila koťátko. Chvíli jsem teď zaváhala, jestli to byl dobrej nebo blbej nápad... vracela jsem se z koncertu, chtěla se zastavit za Xterem, ale měl tam novou kamarádku, se kterou se právě začal koukat na film. Chtěla jsem si pokecat, chtěla jsem jen tak chvíli posedět. Nechal mě mezi dveřma a podal mi dvě piva. Jedno teď piju. Po roce změna. Po Jitce přišla jiná, po mně přijde další. Nejsem už v kurzu, napsala jsem mu s vyšklebeným smajlíkem.

Na koleji mě momentálně nedrží skoro nic. Otázky za sto, dvě stě padesát, pět set tisíc a milion zní - Zkomplikuje mi kotě život?  Chci bydlet s Lucií? Co mi řekne Slovák v průběhu následujících 3 měsíců? A chci doopravdy slyšet jako definitivní tu kladnou variantu?

Nejvíc bych chtěla slyšet že mě má rád. Aspoň jednou.

The XX (a dobré to bylo)