Bylo nebylo...

Ve středu jsem se s foťákem po tréninku ninjutsu uvelebila na strahovské Show! v chumlu lidí a fotila holkám zadky od bláta. Opodál stála Vítova Katka, občas sme něco prohodily. Slušelo jí to a srala mě tím.

Rozkvetly stromy, oteplilo se a mně se ulevilo. Jako by trápení bylo roky daleko za mnou. Alespoň takový pocit teď mám. Úleva. Slunce. A trocha lhostejnosti, jak to dopadne. A dost práce.

Zeptala jsem se S., jestli v našem vztahu vidí smysl a budoucnost. Předcházelo tomu pár dní kdy se neozval. Já mu taky nepsala, protože jsem si uvědomovala marnost takového snažení a že mi stejně neodepíše. Trápila jsem se, kde je a co dělá, matně jsem tušila, že má spoustu věcí do školy. Občas mi na ICQ přistála zpráva, že s nějakou tou prací uspěl a že nestíhá.

Přiznání, které vzbudilo zajímavé reakce mého okolí. Včetně těch, ať toho okamžitě nechám, protože lidi co ho poslouchaj sou blbý, Rytmus je blbec a hip hop je shit. Souhlasím, že to co se objevuje v komentářích pod jeho videy na youtube, zdatně sekunduje komentářům na Blesku.

Po Xterovi jsem málem chtěla, aby mě objal. Protože jsem to potřebovala. Neřekla jsem to. Došlo mi, že kdyby to udělal, začala bych mu brečet na hrudi, nemohla bych přestat a nemohla bych mu ani rozumně vysvětlit proč řvu.

Z nepříjemných stavů duše jsem se dostala do nepříjemných stavů těla. Večer s Lucií proběhl spíše tragikomicky. Možná to vidím zkresleně. Možná slyším to co chci slyšet. Možná za tím vězí můj úmysl, na čas se stáhnout od všech a počkat, zda ti kteří o mě stojí, si mě najdou až budu mít míň práce, míň bolístek a líp pořešený co dál.

Zvládla jsem to. Zvládla jsem se kopnout do zadku, umýt si a vyfénovat vlasy, nasadit aspoň trochu úsměv, koupit si třezalkový čaj a slíbit si, že když tyhle stavy nepovolej, půjdu znovu do RIAPSu a budu tuhle situaci řešit vážně.