Bylo nebylo...

Z neskutečna Kuby jsme se vrátili do reality Čech. Procházela jsem s košíkem mezi plnými regály žrádla. Nikdo mě u vchodu nešacoval, kamery v zádech jsem nevnímala. Neměla jsem v patách černochy a mohla si vzít kolik jsem chtěla tatranek, aniž by se na mě někdo koukal, že jako nevím co se svým bohatstvím nebo že jsem rozežraná.

Včera jsem zklamala Lucii. Nechci s ní bydlet. Vycouvala jsem z toho. Na druhou stranu..už začala hledat byt sama na sebe a ode mě asi chtěla slyšet tu definitivu. Ani se moc neptala jak se mám, nezajímá ji můj vztah. Nezeptala se jak bylo v Londýně, kam jsme s Letcem jeli, nezeptala se, jestli mě přijala jeho rodina/jak/jak nám to jde..nevěnuje tomu absolutně pozornost. Celou dobu mluvila jen o svých sexuálních eskapádách a o práci a o tendrech a o kávičkách s klientama. Chápu, je to důležitý, potřebuje se vypovídat. Ale skoro mi to včera přišlo jako rozchod.

Na dva dny.

Asi takovými štěky.

Země je malinká. V tak obrovským prostoru. Plujeme a nikdo nás nekormidluje. Čuměla jsem s pivem v ruce na nebe plný hvězd a nemohla uvěřit, že v nějaký malý prdeli na fotbalovým hřišti potkám holku, kterou jsem roky neviděla.

Ostříhali mi vlasy. Příliš nakrátko. Nemám ráda, když někdo neslyší moje prosby. I tak jsem nechala dvacku dýžka. Bylo mi to jedno.

Teď nevím kde jsem to četla, ale v nějakým rozhovoru psali, že člověk dospěje, až se přestane bát samoty. Ha. Dospěju v tom případě někdy?

Dostala jsem od Toma zásadní nabídku. Vskutku..byla děsivá. Navrhl mi, že jestli nemám na pronájem samostatnýho bytu třeba s Lucií, že bych za symbolickou částku 4000,-Kč mohla bydlet v pokoji u něj v bytě. Zcela po právu jsem na chvilku začala panikařit.

OTc měl pravdu, když mi v jednom Berlínským hostelu mezi pivem a brambůrkem řekl, že jsem důkazem toho, že když se mám dobře, přestávám blogovat. Možná bych i něco sem tam napsala, ale děje se toho příliš mnoho abych to dokázala shrnout a mám příliš málo času a energie, abych se o to alespoň pokusila.

Pro jednou lepší víkend. Koukat na filmy, pít, dobře se najíst, povídat si, číst si knížky, potkat kamarády, co člověk dlouho neviděl. Jedině v Táboře!

Jednou jsem v rámci sebevzdělávání v oblasti mezilidských vztahů a na popud mého kamaráda Pipeho přečetla dvě knihy. Jedna se jmenovala Základy mužského šovinismu, druhá byla od Peasových - Proč muži neposlouchají a ženy neumějí číst v mapách. Možná je můj rozhled omezený, ale nějak si nejsem vědomá toho, že by někdy nějaká žena sepsala zcela upřímnou knihu o tom, jak uvažuje nad muži. Co si přesně myslí, co svým jednáním, často nelogickým, zamýšlí. A co ji přiměje k činu který je v naprostém rozporu s dosavadním konáním.

Být upřímný. Postavit se k problémům čelem. Říkat pravdu. Přiznat si chyby. Jak často děláš to, že si upravuješ to co vidíš, aby se ti to hodilo? Přehlížíš věci, které ti vlastně vadí? Víš o nich celou dobu, ale děláš, že nejsou a nebyly.

Koupila jsem si krajkový šaty. Splnila si tužbu a teď nevím, k čemu je budu nosit. Haha. No, něco vymyslím. Včera.. Zase mě čekal rozlítaný den..nákup ráno, chvíle rýsování po obědě, ke kterýmu jsem si udělala kuřecí křidýlka. Objev pultového prodeje masa na váhu byl pro mne objevem století. Půl kila řízků jsem totiž nikdy sníst nedokázala.

Nemůžu přemýšlet. Sžírá mě únava, práce je mnoho, ale já už jsem příliš utahaná na to, abych měla ještě sílu to dotáhnout. Nepochybuju že to zvládnu. Jenže je to nějak den za dnem těžší. Jsem strašně netrpělivá, chtěla bych všechno, nejlíp hned. A vím že to nejde. Ani že mi nikdo nepomůže. Snad každou druhou noc se mi zdá o Vítovi. Já ho v těch snech nechci. Strašně mě to mate. Po ránu. Vždyť seš mu ukradená. Většinou se mnou chce mluvit a je to hrozně emotivní. Asi je t nevyřčená touha po tom, že chci, aby chtěl se mnou mluvit a já ho třeba mohla poslat do háje. Per se s tím. Mám strach, jaký by tohle mohlo mít dopad na vztah s Honzou. Mám ho hrozně moc ráda. Myslím, že se mi daří tyhle dva pochody v mozku bývalý/milovaný oddělovat a necítím žádné výrazné následky. Když jsem s ním, je to super. Když tu není a když spím a je to na nevědomí a bez podnětů, ničím se. Včera jsem byla na koncertu Luna. Ochranka mě pustila až k nim do kutlochu a já byla od božské Emmy asi 50 čí...

Ráno se mi zastesklo po Bížovi. Šla jsem ven, zavolala jeho jméno. Ostatní kočky nehly brvou. Věděly, že nevolám je, že chci jen toho nejtlustšího. Vypadalo to jako souhra náhod. Přišlo mi, že má tlamu nějak divně od sněhu. Vzala jsem ho do kuchyně. Chtěla jsem mu dát salámek. Najednou jsem si všimla, že má kolem huby hnědou pěnu. Nechtěl mě nechat se podívat, ani si to nechtěl nechat utřít. Bodejť by jo, když blbec někde vyštrachal kuřecí kost a šprajcnul si ji na patře. Nevšimnout si toho, by ještě zhubnul! V kooperaci s mámou jsme mu ji vyndaly a vyhodily. Salámky dostal dva.

Mám toho teď docela dost. Kdybych furt nebrouzdala po netu, měla bych ty věci už dávno hotový..teď sklízím ovoce lenosti. Bavilo mě, když jsi říkal že jsi líný jak vepř. Včera jsem si na to vzpoměla a uchechtávala se při chůzi na ulici.

Měla jsem konflikt. V metru. Už jsem o tom psala na fejkbúku, abych dostala nějakou tu zpětnou kladnou odezvu. Potřebovala jsem podpořit. A taky jsem byla ráda, že jsem nedostala přes hubu.

Hecla jsem se. V neděli jsem přijela do Prahy, zašla s Alfem (nemá nic společného s Alfem mimozemšťanem) na pivo a řekla mu o svých plánech na úterní den. Překvapivě - o destinaci kam jsem se chystala - leccos věděl, takže mi poradil kam jít, co si dát k jídlo, kam spíš nechodit a že se tam není čeho bát, že je to bezpečný město.