Analýza

Být upřímný. Postavit se k problémům čelem. Říkat pravdu. Přiznat si chyby. Jak často děláš to, že si upravuješ to co vidíš, aby se ti to hodilo? Přehlížíš věci, které ti vlastně vadí? Víš o nich celou dobu, ale děláš, že nejsou a nebyly.

Pokoušela jsem o analýzu, proč jsem se dostala kam jsem se dostala. Dnešní telefonát s Lucií, která se žene do podobné situace jako já před půl rokem, mi zas trochu pootevřel oči.
Ptala se mě, co má dělat. Že to s jedním klukem vypadá nadějně, ale ona že slíbila, že o víkendu přijede k bývalému. Ptám se - a co si o té návštěvy slibuješ?
Půjdete na houby? Budete vařit? Procházet se?
A ona že očekává příjemně strávený čas. Říkám fajn, ale ať nedopadneš jako já. Čas, který mi nevěnoval K. jsem kompenzovala s Xterem. Nebo naopak, nevím. A tam kde jsem teď, tedy ve vztahu s člověkem, který na mě vlastně se začátku sral a včera to i přiznal, jsem jen díky tomu, že jsem si to, co mi chybělo kompenzovala jinde. Kdybych to nekompenzovala a soustředila se jen na jednoho člověka, poznala bych už mnohem dřív, že to TAKHLE nechci.

Dala mi za pravdu, že na tom asi něco bude a že za bývalým nepojede. Snad to dodrží.
Když jsem to vyslovila, pochopila jsem svůj hlavní problém. I hlavní problém K. Co vím, tak moje exbydla, když o K. měla zájem a on se jí nechtěl/nemohl věnovat, kompenzovala si ten zbývající čas úplně stejně jako já - s někým jiným, někde jinde. Ale ne s kámoškou nebo sportem..kompenzovala ho s jiným chlapem. Proto se jí možná i přes ty sračky pořád jevil úžasný a proto jsem to asi měla stejně i já - plusové body, které mi přinášel Xter se přičítaly i pro K. Vlastně mi v tu dobu bylo docela hezky, nebyla jsem sama a nenudila se.

Situace v září začala být jiná. K. se na další metu zrovna nehrnul, pořád si s někým SMSkoval, času měl pomálu a já místo abych spustila ječák, jsem nasadila opačnou strategii. Přesvědčím ho, že za to stojím a budu úžasná. Jenže jsem netušila, co to se mnou udělá, až tahle obrácená strategie zabere.

Ty už víš, co se stalo.
V momentě, kdy jsem dsáhla cíle - tedy, že mi K. řekl, že mě miluje, jsem zjistila, že to je přesně to co nechci. A za miluje následovalo i to, že vidí, že já to zrovna neopětuju.

V hlavě mi běhal Slovák. Měla jsem v peněžence složený lístek do Bratislavy a řekla že jedu do Br..na. Řekla jsem lež o Brnu všem, krom Xtera a Lucie. Aby alespoň někdo věděl, kde jsem. Ani rodiče nevěděli, kam doopravdy jedu.
Potřebovala jsem vypadnout. Neslibovala jsem si od té cesty nic. Ale ještě týden předtím jsem se hrozně těšila.
Jenže večer s K., ten večer před odjezdem byl naprosto famózní. Bavili sme se. Odnesl mě na tramvaj, protože jsem měla tak vysoký podpatky, že jsem nemohla chodit. A já si říkala, že to, že odjedu a ta lež se naplní, všechno tohle slibně našlápnutý se může zničit.

Jenže? Taky jsem v tu chvíli, i v tu úžasnou a krásnou chvíli věděla, že mu jen tak nebudu věřit. Že to jak se choval na začátku, jak přede mnou, u jednoho stolu flirtoval s jinou holkou a dal jí svoji vizitku, to ponížení, když přede mnou a před mýma kamarádama flirtoval s Honzovou ségrou po telefonu, kdy hladil Lucii ruku a kdy jsem se dozvěděla, že to první ráno si to s exbydlou rozdával ve sprše...Tohle a mnoho dalšího mě brzdilo v tom, abych se i v ten okamžik nechala unést.

Nevím proč, pozvala jsem ho k nám domů. Jenže včera jsem věděla, že on k nám domů nemůže. Nemůžu ho předvést babičce. Nemůžu, když nevím, jestli s takovým člověkem vydržím den nebo týden.

Včera jsem mu to řekla. Po pravdě. O tom, že to jak ten vztah začínal a probíhal..že to pro mě nejsou pevný základy. On tvrdil, že z jeho strany se pevné zdají, že mě měl celou dobu rád. Řekl, že se choval jako idiot. A taky řekl, že nechápe, proč se hrabu v minulosti.
Co na to odpovědět? Mám mu říct, že si myslím, že se lidé nemohou měnit? Že to co jsem si nechala líbit a nějak to překousla, on už znova neudělá?

Odjela jsem do Bratislavy. A byla zviklaná. První objetí se Slovákem nebylo takový jak jsem si ho představovala. Nic nebylo jak jsem si to představovala a prvních pár kroků co jsme vedle sebe udělali směrem, který určil, mě napadala jen jedna myšlenka:"Co já tady proboha dělám.."

Most. Ten s tím ufem. A Bratislavský hrad.

Ten pocit se naštěstí srovnal. Bylo to sice takové nejisté, ale bylo o čem mluvit, kam jít, spousta věcí k vidění. Nedali sme si ani pusu, až poslední den jsme vedle sebe seděli na výstavě dost blízko a jednou za mnou stál tak, že jsem do něj při couvání vrazila.

Alespoň mám dobrý pocit, že pořád jsou situace, kdy dokážu nedělat nepřístojnosti.

Bylo to příjemné, jeho kamarádi jsou...no takoví, že jsem se jich trochu bála. Nicméně jeho nejlepší kamarádka se mi líbila moc a on mi vyřizoval, že mě ráda poznala. Aspoň něco jsem se ve vztahu s K. naučila. Nežárlit na nikoho a když, tak to nikdy nedat najevo. Protože to všechno jen posere. A taky je to trapné. Velký posun od doby, kdy jsem měla tendence všechny dívky kolem objektu zájmu bodnout vidličkou do krku.

Přístup k památkám v Bratislavě. To zelené je polystyren, to černé nopová folie. Čísla nalevo je rozebraná a znovu složená zídka, zeď napravo je ne zrovna citlivě restaurovaná zeď kostela.

Bylo to dobré a bylo toho málo. Objala jsem ho na rozloučenou a nechtělo se mi. Nesnáším loučení. Napsala jsem mu SMS, že děkuju za všechno. Odepsal, že není za co a že můžu jezdit třeba každý týden.
Usměju se, když si na to vzpomenu.

Příjezd a dojezd byl tvrdý. S K. jsem se neviděla další dva večery. V neděli jsem se vymluvila na bolest hlavy..a že teda byla řádná, před cestou z BA jsem zvracela. A v pondělí jsem jela na seminář o historických omítkách do Bečova nad Teplou a vrátila se pozdě a odmítla cestovat po 22 hodině někam na kraj Prahy.

A když jsme se konečně viděli...bylo mi ho líto. On to podle mě už ví. Ví jaký mám záměr. Je mu to jasné. A dost nešťastným způsobem se snaží moje rozhodnutí zvrátit.

Že prý se nemám patlat v minulosti, ale užít si to co mi nabízí teď. Že mi dá co mi na očích uvidí.

Jenže já o to už nestojím a jen na půl jsem ho vystrčila ze svého života. Že potřebuju čas. Výmluvy.
Když jsem s ním nějak naposled spala, bolelo mě to. Ne fyzicky, ale psychicky. Ležela jsem na břiše, cítila ho v sobě. Pravidelné přírazy. A po tvářích se mi koulely slzy.
Tohle je blbý. Došlo mi. Ještě že byla tma.

Přestala jsem brečet. Nenápadně otřela mokré tváře a nasadila jsem úsměv. Nepoznal nic. Nepoznal tu malou postelovou krizi, zařvanou do polštáře. Všechno ten večer bylo zdánlivě v pořádku.