Bylo nebylo...

Zase zásek. Mám psát a po vypětí z minulýho tejdne to opět nejde. A opět tomu moc nepomáhá P. Něco mi skřípe za krkem a tuším, že je to mizerná komunikace. Přitom mu SMSky chodí.

Když byl P. v trapu, uspořádala jsem večírek. Trucvečírek s nesourodou bandou lidí. Přišlo jich víc, než bych mohla zvládnout. Že jich příště bude stačit pět mi došlo v okamžiku, kdy se jich vyrojilo 9. Nakonec u mě bylo patnáct lidí. Včetně šéfa. A jeho krásné chytré ženy.

Seděla jsem na obrubníku. Na kraji chodníku a pozorovala svá dávná já, jak se mění v prach. Nejen moje já, ale i různý osoby, co ona já v těch dobách doprovázely. Zahlédla jsem je v šeru a během chvilky je vítr rozfoukal a odnesl do mraků.

Etiena jsem rozbila na milion kousků. Skoro jsem brečela. On asi taky. Řekla jsem, že dál nemůžu. On, že se do mě trochu zamiloval. Včera mi řekl že mě má strašně moc rád. Opili jsme se a bylo to střelený. Pořád mu dokola říkám, ať si najde věkově kompatibilní holku. Že já už chci něco jinýho. On řekl větu:" Ty chceš změnu a zároveň se nechceš vzdát toho co máš. "

Věci se nám po včerejšku trochu zkomplikovaly. Asi bych už měla být dost stará na to, abych nechodila jen tak s nějakými chlapci na pivo. Nebo jsem nepoučitelná? Že to na mě P. vybalí hned napotřetí, co se vlastně uvidíme, jsem tak trochu nečekala.

Minulou neděli mě zastihly nějaký žaludeční a střevní nepříjemnosti. V pondělí jsem to ještě nějak ukočírovala, ale v úterý jsem po kafi s oTc upadla do postele a nevstala celý den. Teda do chvíle, kdy se objevila nová šance vidět oTc a opět řešit, to co jsme neprobrali ráno. Váha opět poklesla. No..když mi bylo mizerně a tloustla jsem, nikdo mě nepolitoval. Teď mi aspoň říkaj, že mi to sluší.

O víkendu mi psal Xter, ať se podívám na měsíc a vyfotím ho. Nenašla jsem ho na nebi. Nenašla jsem ho ani následující den, když mi o něm říkala máma. Uviděla jsem ho až dnes, když mě Letec nechal jít na pokoj, cestou od Etiena. Doprovodil mě a dal si pozor, abych k němu nevrátila. Neboj, neuhlídáš mě, Letci můj. Ten měsíc je zvláštně rudý.  A velký. A já jsem nervózní. Přešlapuju jako tygr v kleci, když čekám na autobus a cítím se jako zavřená v kleci, když jsem s Letcem sama. A cítím se ještě zavřenější, když jsem s Etienem a Letcem pohromadě. Anebo když jsem s Etienem a dalšíma lidma.

Představ si zasněženou silnici. Jedeš v autě. Sedíš na zadním sedadle, za spolujezdcem. Je brzo ráno. Ještě je tma. Na obzoru už je obloha světlejší. Je ti trochu zima a zčásti zamlženým okénkem se díváš na tu krajinu. Připadá ti krásná a víš, že ji takhle už znova neuvidíš. V dálce vidíš vysoký hory. Jsi na Slovensku. Před tebou sedí dva lidi. Bratři. Ten co řídí tě má radši, matně to tušíš. Ale ten co tě má zdánlivě radši k tobě nepatří. Patří k tobě ten druhý. Oběma je úplně jedno nějaká krajina. Vidíš všechny ty barvy začínajícího dne a chtěl bys to popsat. Víš, že to nepůjde, protože ty barvy vidíš jen ty. Dochází ti, že možná vidíš víc barev než ostatní, nebo seš ze světa vyplesklej víc než ostatní. Je to tak nebere. Nemaj možná na takový filosofický úvahy čas. A tak ti nezbyde nic jinýho než se tiše dívat na ty zasněžený hory a pole po kterých se prohání studený vítr a říkat si, že by bylo blbý z toho auta vystoupit a jít v tý zimě pěšky. Ačkoliv by to byla v tuhle chv...

Dobrá, už jsem přerovnala papíry a umyla nádobí. Vymýšlím titulku portfolia. Ve čtvrtek jsem objednaná na prohlídku bytu, kam s větší pravděpodobností spíš nepůjdu. Prohlídky jsou jen dopoledne, protože tam není elektřina, makléřka mi 3x řekla, že večer to nejde, protože se tam nesvítí. Ale je to levné. A co je levné, to je dobré. Makléřka se mi po telefonu ani trochu nelíbila.

Přesně si vzpomínám na to co popisoval Alf. Jak jiný je život zcela bez mimo kolej a bez finanční pomoci rodičů. A jak jsou si ty dva světy vzdálený. Připomněla mi to psycholožka, když jsem si s ní zcela nezávazně povídala o své současné situaci, kdy mi již zcela nevyhovuje bydlení na koleji a jistá finanční nesoběstačnost. Říkala ať si sepíšu, co mi která či jiná možnost dá a vezme a vyberu si. Bude to snazší, když to uvidím na papíře. Ať už se jedná o volby pokračování v doktorským studiu, tak o volby jiný.

Máme skvělé sousedy. Přistěhovali se asi před deseti - patnácti lety, koupili rozbořený statek a z nuly vybudovali hospodářství. Koupili koně, krávy, opravovali dům. Měli dvě holčičky, chtěli kluka, narodila se třetí holčička. Nevzdali to, hospodářství uživí i čtvrtý dítě, narodila se zase holčička. Napopáté to vyšlo.

Nevím co mě to včera napadlo, ale řekla jsem si, že už to začíná bejt divný. Vyskytují se kolem mě lidé narození plus mínus v podobný datum, že mi to přestává připadat jako náhoda. Prakticky všichni moji blízcí jsou kozorozi, berani a vodnáři a nějaká ta ryba. V životě jsem se blíž nekamarádila s váhama.

Potřebovala jsem si odpočinout od Letce. Viděla jsem ho každý den, nedával mi moc prostoru. Dusíš mě, řekla jsem mu, když mě jednou držel a zmáčknul. To že odjel na víkend k rodičům byla trochu úleva. Jela jsem za Katrin, která pořádala dámskou jízdu. Zjistila jsem že pařby v Retro music hall opravdu nejsou nic pro mě. Bylo tam hrozně moc diskantů, podivných párečků, romů, namachrovanců, diskofilních kočiček s pohrdavým pohledem, vedle mě a Yen tancovala tlustá holka v leopardích šatech, která strašně máchala rukama, div nás neshodila ze schůdků a tomu všemu kraloval smrad, vlhko a vysoký ceny.