Armáda

Věci se nám po včerejšku trochu zkomplikovaly. Asi bych už měla být dost stará na to, abych nechodila jen tak s nějakými chlapci na pivo. Nebo jsem nepoučitelná? Že to na mě P. vybalí hned napotřetí, co se vlastně uvidíme, jsem tak trochu nečekala.

Brala jsem to jako výrobu byznysu. Sháním práci, tuním životopis, štve mě fotograf, protože si moje fotky drží u sebe a já se nedostanu k plnýmu rozlišení a to co poslal, neprojde mým filtrem. P. je na tom dobře. Studoval v zahraničí, jezdí dál po světě, dělá alespoň náznakem to co by bavilo mě. Dělá architekturu, ale štve ho, že ji nedělá sám za sebe. Máme si co říct, názorově se myslím celkem shodujeme. Není blbej, a to mě baví.

Asi by to zase chtělo nějakej úvod..ale jakej. Třeba páteční ples? Nebo čtvrteční počátek migrény? Etien nějak v ten čtvrtek přišel s nabídkou, abych k němu jela na víkend. 

To už tu bylo. Já umím zatajovat a neříkat plné informace. Se lhaním na přímo jsem na tom hůř. Čím dál tím víc pociťuju, že budu muset tuhle situaci rozseknout. Že to prostě nejde udržet, že se dostávám do spirály, která se se mnou točila někdy na jaře 2012. Emocionálně to sice byl nářez, ale nevím jestli bych to vydržela znova.

Došila jsem si plesový šaty. Vyrobila škrabošku. Vyrobila i kabelku, kterou jsem pak proklela, protože jsem ztratila šatnový číslo. Ale obnovila se má víra v lidstvo, protože dneska volali z kulturáku, že to číslo našli a vrátí nám tři stovky pokuty. Neuvěřitelný. Jenže ten ples byl spíš takovej...Bolela mě hlava. Nepila jsem alkohol. Letec vypil jednoho lahváče než jsme šli. A pak tam vylámal asi dalších 6 půllitrů. Já vůbec neměla přehled. Napsal mi předtím K. Potkala jsem tam Víta s Katkou. Alespoň mě potěšilo, že ona vypadala tlustší a on vypadal divně. Najednou se mi ve stínu Etiena a dalších vůbec nelíbil.

Jo dalších...asi mám důvod, proč se těšit na úterní aikido. Začal tam chodit nováček co už má něco odcvičeno v jednom slovenským dojo a pokec před tréninkem byla ta světlejší chvilka z úterý.

Opilej Letec mi ale moc nepřidal. Nedovedla jsem si představit, že na něj jen šáhnu. Nefungovalo to. A to jsme si hezky zatančili. Co sakra chci? Korunu tomu nasadil, když jsme se vrátili a on se opilý dohrabal do mýho kompu a strašně nutně si musel pustit Simpsonovi na dobrou noc. Přitom mi pozavíral okna s uloženýma článkama "na potom", za což jsem se rozčílila. Usnul asi po třech minutách a já na ty blbý Simpsnovi s tou bolavou hlavou koukala do konce. Pak jsem skoukla Facebook a šla spát taky.

Otočila se sobota kdy jsme spolu vařili hovězí. Hlava mě bolela pořád, sice míň, ale pořád. Večer jsme šli na pěknou procházku a bylo to fajn. Jenže pak zas nic. Prostě prázdno.

V noci, když usnul, jsem viděla online P. Zvažovala jsem, jestli mu napsat, jestli už pro mě má nějakou práci, ale zamítla jsem to. Byla půlnoc a hrozilo by, že budu datlit do jedný do rána. A k tý práci se nedostanem.

Napsal mi sám od sebe druhý den, že by šel umejt motorku, když je hezky. A já, že už jsem byla na procházce, ale štve mě, že bych měla zůstat celý to hezký odpoledne doma, takže asi zase někam vyrazím. Nakonec jsem řekla, že do Rudolfina. On jestli nechci doprovod a já že klidně a tak jsme se potřetí sešli a bylo to fajn...a bylo to nebezpečný.

Hlavně když jsme potom zalezli do Hany Bany na pivo a tam žvanili.

A on mě pak začal hladit po vlasech a já si jen v duchu řekla...no kurva, co děláš. Ale neměla jsem sílu se bránit.

Doprovodil mě na lanovku a u dveří mě políbil. Odtáhla jsem se. Já chtěla bejt jen milá, ale vypadám spíš svolná. Asi.

O co zmatenější jsem teď, když si čichnu do vlasů a cítím z nich vodní dýmku a...Etiena. Protože jsme spolu večer usnuli. Ve strašně těsným objetí. Jako by mi někdo střelil dávku drog. Cítila jsem jak mi ve svalech pochodují vojáci, držel mě hrozně pevně a já nechtěla aby mě ty velký ruce pustily. Má fakt velký ramena. A já byla tak opilá čímsi nedefinovatelným, že jsem se málem nezvedla, abych šla spát do svý postele. Ale sfoukla jsem svíčky a nechala jsem ho tam, tak jak byl, protože tak to bylo správný.

A ráno...ráno jsem nevěřila že dýchám. Sedla jsem si v autobusu vedle kluka, co se mi zdál přijatelný nastavila sluneční brýle tak, abych viděla co dělá a abych viděla ven a dívala se na ranní slunce v odrazu a chvílema na toho fešáka, který si pak začal čtvrtit kapesníky a do těch čtvrtek smrkat. Nechutný. Vybrat si dobře není jednoduchý. Každej z nás je tak trochu panoptikální.