Bylo nebylo...

Člověk by asi neměl mít velká očekávání. Jsou-li, přijde zklamání. Seděla jsem na motorce, vyčerpaná, hladová. Před očima se mi míhaly dvě představy a stále se během mikrospánku opakovaly. Jednou z představ byl poblikávající digitální ciferník, jaký se ve filmech montuje na bomby. Ukazoval samé nuly. Čas vypršel.

Řev. Nekonečný řev do polštáře. Jekot, který moji kočku vyděsil tak, že do mě začala kousat, aby mě zastavila. Řev, během kterého jsem měla pocit, že ze mě uniká všechno to špatné. Čím víc jsem řvala, tím mi bylo líp. Jako bych vymačkávala hnis.

Zase zásek. Mám psát a po vypětí z minulýho tejdne to opět nejde. A opět tomu moc nepomáhá P. Něco mi skřípe za krkem a tuším, že je to mizerná komunikace. Přitom mu SMSky chodí.