Smyčka
Řev. Nekonečný řev do polštáře. Jekot, který moji kočku vyděsil tak, že do mě začala kousat, aby mě zastavila. Řev, během kterého jsem měla pocit, že ze mě uniká všechno to špatné. Čím víc jsem řvala, tím mi bylo líp. Jako bych vymačkávala hnis.
Poradila mi to kolegyně.
"Řveš do polštářů?"
"Ne."
"Tak to udělej, nikdo tě přes ně neuslyší, když to budeš držet v sobě, bude to jen horší."
"Já vím, kolduju si o rakovinu."
Řekla mi to poté, co jsem dostala astmatický záchvat po vydíracím telefonátu se šéfovou. Kdyby mě nevydírala, možná nakonec na ten festival pojedu. Takhle jsem se šprajcla, že chci být s P.
Jenže, věci nejsou úplně nejjednodušší.
Jsem fakt ráda, že mám tu kočku. Jako by na mě mluvila a ze svojí kočičí perspektivy mi dokázala říct, že všechno bude dobrý. Že i zlomené srdce se zahojí. A že není nutný se věšet.
Potom co P. oznámil odjezd a mě došlo, že tu budu na svý narozeniny sama a že vůbec tu představu samoty nedávám, vzala jsem tu svou už dřív úhledně umotanou smyčku, že si půjdu zkusit, jak hezky by teda visela v koupelně. Musela jsem mít v obličeji strašný výraz, protože kočička se mi postavila do cesty a v jejích rozšířených zorničkách byl výraz, který mluvil za vše.
"Co chceš dělat? Kam jdeš? Bojím se o tebe!"
Sedla jsem si k ní a začala jí vyprávět. Všechno jsem jí vysvětlila a ten provaz vrátila zpátky mezi batohy a vysavač. Není to nutný. Každý den můžu brát jako bonus. Došla jsem tak daleko, že jsem se zarazila a došla jsem k tomu, že to nebude nutný. Že mě dohromady přece nic netrápí. Ulevilo se mi. Umřít můžu kdykoliv jindy. A neujdu tomu. Tenhle večer nebyl ten pravý.
Následující pátek jsem si, po náročném dni, v klubu rozstřelila hubu o hranu schodu. Byla jsem víceméně střízlivá, o to víc mě to nasralo. Zuby mám všechny, jen mi přibyla jizva na bradě. A pokazila jsem kamarádkám večer. Na druhou stranu - mám fakt dobrý kámošky, jedna se mnou šla domů a spala u mě, kdyby se cokoliv dělo.
V sobotu jsem celá nateklá, dobitá, neschopná jídla, dojela domů, kde měla být rodinná sláva nebo co. Vztahy se širší rodinou se zlepšily. Vztahy s tou nejbližší blednou.
Do tří ráno jsem se s mámou opíjela v kuchyni. Snažila jsem se hájit tátu a jeho nevěru. Vysvětlit jí to, snažit se to nějak - jakkoliv - srovnat v její hlavě. Dosáhla jsem jen toho, že přišel protiargument, vůči kterému jsem už nemohla říct nic. "Máš ještě jednoho sourozence. Je jí šest. Má zelený oči."
Moje matka i já jsme stejné. Umíme zmrazit pár větama. Uzemnit. Vytáhnout trumf, který vyhraje slovní bitvu. Vyhrála. Argumenty mi došly. I iluze.
Druhý den jsem prozvracela a proležela v mrákotách. Zjistila jsem, že mám vyšší dolní tlak. Jak by ne. Druhý den jsem měla v plánu udělat další závažnou věc - dát v práci výpověď. Protože jsem našla novou práci.
Má to složitej background. Plnej slz a nepochopení. P. mi tuhle zase omlátil o hlavu, že mi nestačily peníze. Vydělávám 10, režii mám 10,5. Měla jsem za jednu zakázku dostat víc, neposlali mi nic. Po třech měsících jsem z nich vymlátila zase těch prokletých 10 místo patnácti.
Pamatuju si, že jsem mu dělala večeři a dostala jsem ani ne nasranou, jako spíš uštěpačnou ťafku, že když minulej měsíc zaplatil nájem, očekává, že ho teď zase zaplatím já. Nevysvětlila jsem mu, že když mi nepřišly peníze a pak mi zase přijde 10 tak těch 7,5 navíc z rukávu nevysypu.
Na jeho obranu - mám stavební spoření, můžu to platit z toho. Nula od nuly.
Jenže...s těma financema je to tak akorát abysme si spolu - ty a já, ne já a P., sedli na kafe a já ti to mohla povyprávět. Bude to trochu nezáživný. Složitý. Dost hloupý.
Bohužel, už se mi stalo, že mi omlátil o hlavu, že v tý dovolený byl na tom o 57 buřtů víc než já. Cítím se v pasti. Kdybych chtěla z tohohle vztahu utéct, podle mě se nebude žinýrovat a bude chtít vrátit co do mě investoval.
Zkrátím to..tyhle obavy. Rozhodla jsem se to vyřešit změnou práce. Dostanu 30 hrubýho (snad) a budu tam za to asi pořád. Čekala jsem, že bude rád, ale dostalo se mi jen - a co výlety? To už nepojedeme na dovolenou! To ne, v tý starý práci je to přece fajn, jak si to uděláš, tolik ti přece zaplatí...
To byla zvláštní rána pod pás. Co teda chce?
V slzách jsem volala Katrin.
Řekla mi - uvidíš, jak dopadneš na tom pohovoru. Buď sobecká, rozhodni se co je nejlepší pro tebe.
A já se po pohovoru nerozmýšlela ani chvíli. Viděla jsem v tom cestu ke svobodě.
Řekla jsem, že ty lepší věci už mě asi potkaly a teď holt budu pracovat. Na miminko to stejně nevypadá.
V pátek 21.července jsem oslavila 31. narozeniny. Sama, procházkou po lese s obří kudlou v batůžku na zádech. Tak jsem se tam bála sama. Zašla jsem si na sushi a večer na pivo ke Stalinovi. Potkala jsem se tam s jedním svým známým - architektem, co si založil vcelku úspěšný ateliér snad ještě na škole.
Prokecali jsme večer a pak mě ožralej naložil do auta a odvezl na Anděl. Říkám - ne že to se mnou někde vopřeš a on že v klidu, že neřídí na Bavoráka poprvý, no. Za normálních okolností bych se cukala. Za okolností výše zmíněných mi tenhle risk přišel jako koření. Můžu umřít. No a co.
Následující den jsem se probrala z kocoviny a vyrazila na další akci. Oslavu narozenin jisté slečny doktorandky. Byl tam kolega P., nějaký kluk, asi 5 dalších holek a bratr zmíněné slečny.
A věci se daly do pohybu. Nakonec jsme s tím bráchou a kolegou P. zůstali na Stalinovi jako poslední a dopíjeli piva, když i ten minimal dohrál.
Kolega odjel a já s zůstala s K.M. sama. Celý večer jsme si docela družně povídali a pak mě teda vzal do taxíku a nechal odvézt ke mě domů. Při loučení mi povídá:
"Pojď někdy na pivo."
"OK, najdeš mě přes ségru."
A hodila jsem to za hlavu. Jen při příchodu domů jsem se v předsíni zaradovala jako malá holka zavýskla - Ježiš to bylo super!
Přesně za týden jsme si napsali a znovu se sešli. A pak mi došlo, že je hrozný kec, že už se nedá potkat nikdo novej, komu bych chtěla znovu vyprávět svůj život.
Tak zaprvé - vyprávět celej život není nutný.
A za druhé, když je ten člověk fajn, jde to samo.
Za třetí...tuhle jsem plakala snad celou noc. Noc před tím, než P. sedl na motorku a zmizel v dáli. Víš..ráno jsem se probudila s pocitem přepálených pojistek. Už toho bylo moc. Vždyť si ho nemusím brát. A dostavila se hrozná úleva. Taky můžu odejít. Úleva. A po té, co jsem K.M. protáhla po všech možnejch výhledech Prahy (nebo on mě), se ani nějak nebojím, že bych pak single byla dlouho. K té sobotní noci se vracím ve svých myšlenkách a rochním se v nich jak v očistné lázni.
K.M. řekl, že teď už jen hledá matku svých dětí. Málem mě tím dostal do kolen.
Paradoxní je, že se mi teď za P. na tu dovolenou ani nechce. Ale asi nejde jinak. Jenom..udělala jsem pro P. dárek k narozeninám. Obsahoval sliby co bychom spolu mohli podnikat. A teď vím, že mu nic slíbit nemůžu. Protože toho všeho bylo už nějak moc. Dostane něco jinýho.
Poradila mi to kolegyně.
"Řveš do polštářů?"
"Ne."
"Tak to udělej, nikdo tě přes ně neuslyší, když to budeš držet v sobě, bude to jen horší."
"Já vím, kolduju si o rakovinu."
Řekla mi to poté, co jsem dostala astmatický záchvat po vydíracím telefonátu se šéfovou. Kdyby mě nevydírala, možná nakonec na ten festival pojedu. Takhle jsem se šprajcla, že chci být s P.
Jenže, věci nejsou úplně nejjednodušší.
Jsem fakt ráda, že mám tu kočku. Jako by na mě mluvila a ze svojí kočičí perspektivy mi dokázala říct, že všechno bude dobrý. Že i zlomené srdce se zahojí. A že není nutný se věšet.
Potom co P. oznámil odjezd a mě došlo, že tu budu na svý narozeniny sama a že vůbec tu představu samoty nedávám, vzala jsem tu svou už dřív úhledně umotanou smyčku, že si půjdu zkusit, jak hezky by teda visela v koupelně. Musela jsem mít v obličeji strašný výraz, protože kočička se mi postavila do cesty a v jejích rozšířených zorničkách byl výraz, který mluvil za vše.
"Co chceš dělat? Kam jdeš? Bojím se o tebe!"
Sedla jsem si k ní a začala jí vyprávět. Všechno jsem jí vysvětlila a ten provaz vrátila zpátky mezi batohy a vysavač. Není to nutný. Každý den můžu brát jako bonus. Došla jsem tak daleko, že jsem se zarazila a došla jsem k tomu, že to nebude nutný. Že mě dohromady přece nic netrápí. Ulevilo se mi. Umřít můžu kdykoliv jindy. A neujdu tomu. Tenhle večer nebyl ten pravý.
Následující pátek jsem si, po náročném dni, v klubu rozstřelila hubu o hranu schodu. Byla jsem víceméně střízlivá, o to víc mě to nasralo. Zuby mám všechny, jen mi přibyla jizva na bradě. A pokazila jsem kamarádkám večer. Na druhou stranu - mám fakt dobrý kámošky, jedna se mnou šla domů a spala u mě, kdyby se cokoliv dělo.
V sobotu jsem celá nateklá, dobitá, neschopná jídla, dojela domů, kde měla být rodinná sláva nebo co. Vztahy se širší rodinou se zlepšily. Vztahy s tou nejbližší blednou.
Do tří ráno jsem se s mámou opíjela v kuchyni. Snažila jsem se hájit tátu a jeho nevěru. Vysvětlit jí to, snažit se to nějak - jakkoliv - srovnat v její hlavě. Dosáhla jsem jen toho, že přišel protiargument, vůči kterému jsem už nemohla říct nic. "Máš ještě jednoho sourozence. Je jí šest. Má zelený oči."
Moje matka i já jsme stejné. Umíme zmrazit pár větama. Uzemnit. Vytáhnout trumf, který vyhraje slovní bitvu. Vyhrála. Argumenty mi došly. I iluze.
Druhý den jsem prozvracela a proležela v mrákotách. Zjistila jsem, že mám vyšší dolní tlak. Jak by ne. Druhý den jsem měla v plánu udělat další závažnou věc - dát v práci výpověď. Protože jsem našla novou práci.
Má to složitej background. Plnej slz a nepochopení. P. mi tuhle zase omlátil o hlavu, že mi nestačily peníze. Vydělávám 10, režii mám 10,5. Měla jsem za jednu zakázku dostat víc, neposlali mi nic. Po třech měsících jsem z nich vymlátila zase těch prokletých 10 místo patnácti.
Pamatuju si, že jsem mu dělala večeři a dostala jsem ani ne nasranou, jako spíš uštěpačnou ťafku, že když minulej měsíc zaplatil nájem, očekává, že ho teď zase zaplatím já. Nevysvětlila jsem mu, že když mi nepřišly peníze a pak mi zase přijde 10 tak těch 7,5 navíc z rukávu nevysypu.
Na jeho obranu - mám stavební spoření, můžu to platit z toho. Nula od nuly.
Jenže...s těma financema je to tak akorát abysme si spolu - ty a já, ne já a P., sedli na kafe a já ti to mohla povyprávět. Bude to trochu nezáživný. Složitý. Dost hloupý.
Bohužel, už se mi stalo, že mi omlátil o hlavu, že v tý dovolený byl na tom o 57 buřtů víc než já. Cítím se v pasti. Kdybych chtěla z tohohle vztahu utéct, podle mě se nebude žinýrovat a bude chtít vrátit co do mě investoval.
Zkrátím to..tyhle obavy. Rozhodla jsem se to vyřešit změnou práce. Dostanu 30 hrubýho (snad) a budu tam za to asi pořád. Čekala jsem, že bude rád, ale dostalo se mi jen - a co výlety? To už nepojedeme na dovolenou! To ne, v tý starý práci je to přece fajn, jak si to uděláš, tolik ti přece zaplatí...
To byla zvláštní rána pod pás. Co teda chce?
V slzách jsem volala Katrin.
Řekla mi - uvidíš, jak dopadneš na tom pohovoru. Buď sobecká, rozhodni se co je nejlepší pro tebe.
A já se po pohovoru nerozmýšlela ani chvíli. Viděla jsem v tom cestu ke svobodě.
Řekla jsem, že ty lepší věci už mě asi potkaly a teď holt budu pracovat. Na miminko to stejně nevypadá.
V pátek 21.července jsem oslavila 31. narozeniny. Sama, procházkou po lese s obří kudlou v batůžku na zádech. Tak jsem se tam bála sama. Zašla jsem si na sushi a večer na pivo ke Stalinovi. Potkala jsem se tam s jedním svým známým - architektem, co si založil vcelku úspěšný ateliér snad ještě na škole.
Prokecali jsme večer a pak mě ožralej naložil do auta a odvezl na Anděl. Říkám - ne že to se mnou někde vopřeš a on že v klidu, že neřídí na Bavoráka poprvý, no. Za normálních okolností bych se cukala. Za okolností výše zmíněných mi tenhle risk přišel jako koření. Můžu umřít. No a co.
Následující den jsem se probrala z kocoviny a vyrazila na další akci. Oslavu narozenin jisté slečny doktorandky. Byl tam kolega P., nějaký kluk, asi 5 dalších holek a bratr zmíněné slečny.
A věci se daly do pohybu. Nakonec jsme s tím bráchou a kolegou P. zůstali na Stalinovi jako poslední a dopíjeli piva, když i ten minimal dohrál.
Kolega odjel a já s zůstala s K.M. sama. Celý večer jsme si docela družně povídali a pak mě teda vzal do taxíku a nechal odvézt ke mě domů. Při loučení mi povídá:
"Pojď někdy na pivo."
"OK, najdeš mě přes ségru."
A hodila jsem to za hlavu. Jen při příchodu domů jsem se v předsíni zaradovala jako malá holka zavýskla - Ježiš to bylo super!
Přesně za týden jsme si napsali a znovu se sešli. A pak mi došlo, že je hrozný kec, že už se nedá potkat nikdo novej, komu bych chtěla znovu vyprávět svůj život.
Tak zaprvé - vyprávět celej život není nutný.
A za druhé, když je ten člověk fajn, jde to samo.
Za třetí...tuhle jsem plakala snad celou noc. Noc před tím, než P. sedl na motorku a zmizel v dáli. Víš..ráno jsem se probudila s pocitem přepálených pojistek. Už toho bylo moc. Vždyť si ho nemusím brát. A dostavila se hrozná úleva. Taky můžu odejít. Úleva. A po té, co jsem K.M. protáhla po všech možnejch výhledech Prahy (nebo on mě), se ani nějak nebojím, že bych pak single byla dlouho. K té sobotní noci se vracím ve svých myšlenkách a rochním se v nich jak v očistné lázni.
K.M. řekl, že teď už jen hledá matku svých dětí. Málem mě tím dostal do kolen.
Paradoxní je, že se mi teď za P. na tu dovolenou ani nechce. Ale asi nejde jinak. Jenom..udělala jsem pro P. dárek k narozeninám. Obsahoval sliby co bychom spolu mohli podnikat. A teď vím, že mu nic slíbit nemůžu. Protože toho všeho bylo už nějak moc. Dostane něco jinýho.
Komentáře
Okomentovat