Život jako počítačová hra

Startuješ s hasákem v ruce. Jenže už jsi viděl ostatní, co měli houfnici, kterou mohli zastřelit deset lidí naráz. A chceš ji taky. Jenže ty musíš nejdřív vyhrávat s tím hasákem, získat revoler, kterej je nešikovnej a když se jó snažíš, seženeš časem i brokovnici. K houfnici je dlouhá cesta.

Začneš být netrpělivý. Tou netrpělivostí to posereš, umřeš a jseš zas na začátku. Někdo skončí u hasáku. Někdo nedosáhne na víc než na ten kolt. Ti nejlepší mají plamenomet.

Netrpělivá. Nedávám věcem čas a pak se divím. Chtěla bych všechno hned a najednou. Zapomínám, že je třeba investovat.

Dá se říct, že co jsem na FA, nebyla jsem ani měsíc v kuse sama. Pořád kolem mě někdo "krouží", tráví se mnou čas. Usínat úplně o samotě? Málokdy. Jdu ze vztahu do vztahu, i když to jsou třeba pseudovztahy založený na šukání. Možná to svědčí o tom, že jsem snadná kořist. Co na mně zanechalo největší škody?

Hledání..Marek. Odmítnutí a hra o všechno. Vztah založený na omylu. Rozpad, rozklad.

Pseudovztah s Korfem? Pěkný procházky, spousta hodin v posteli. Konverzace o všem a o ničem. Jeho zoufalství z rozchodu. Jeho citová prázdnota. Naučil mě dost věcí. A já mám teď pocit, že to ze sebe nikdy nesmyju.

V ruinách. Tu tašku už dávno nemám. Ani tu bundu. Ani ten tvar těla.

Vít. Jaktože tohle fungovalo tak dlouho? Pocit štěstí. Pocit zrady. Podřízenost. Neřešení problémů. Jsou tvoje, říkal. Znala jsem každý detail jeho obličeje, každou vrásku, jizvu na bradě. Byl moje stabilita v permanentní nerovnováze. Touha všechno skončit, protože šťastnější už přece nebudu.

R. Důkaz, že ani těhotenství partnerky kterou chce požádat o ruku muže nezadrží. Opilost není omluva. Velká lekce. Velké zklamání a rozčarování.

Důkaz, že velká láska neznamená výhru. Tímhle přiznáním jsem Lucii šokovala nejvíc. Nechápala, jak se dá soustavně podvádět, nedat nic najevo. Já to taky nechápu. Jenže vím, že to jde. Můžou tušit, ale když mlčíš a máš pud sebezáchovy, nikdo se nikdy nic nedozví. A neznamenalo to, že bych člověka se kterým jsem byla oficiálně, neměla ráda. Měla. Neměl na mě čas a já se díky tomu podvádění tvářila celé dny šťastně. Možná bysme se rozešli. Jenže já měla pořád dobrou náladu, i když na mě vlastně sral. Dodnes je mi ze mě blbě. Už nikdy to ze sebe nesmyju.

Tři úrovně. Láska romantická, vášeň a dlouhodobý vztah. Prý může jeden člověk zažít všechny tři najednou a každý s jinou osobou a neznamená to, že by byl jeden nebo druhý z těch pocitů méněcenný.

Alf. Nejhorší je naděje. Nesebrala jsem mu poslední zbytky. Ale možná si jen moc myslím. Ve výběru na facebooku se mi objevila jeho fotka s jointem a dvěma kamarádkama..taky s jointy. Smazal ji. Dokázala mě..jak to říct..otrávit a ujistit ve správnosti rozhodnutí.

Otázka, co čekám?

Tak co čekáš?

Všechno mi přijde tak zbytečný. Malicherný. Celá práce na diplomce mi přijde nevýznamná. Tak ji zanedbávám. Vím že nestíhám. Myšlenky utíkají. Čas teče mezi prsty. Slunce mi připadne jako žlutá koule co přeběhne po obloze. Den, noc, den, noc.. převlékat se, prát ty samý hadry dokola. Ty samý otázky, to samý jídlo. Nadechovat se. Znovu a zas.

K. chce jít příští týden fotit rozbřesk. Zeptal se, jestli půjdu taky. Pěkně se vyznamenal a na svůj profil přidal fotku se mnou. Tu na které jsem z dálky a zezadu, ale jsem tam. S komentářem:"Na co čeká, nad čím přemýšlí..?"

Tak na co čekáš?

Psal, že je na tu fotku hrdej a chytla ho za srdce.

A spolubydlící tomu dala palec nahoru. V pondělí mě asi udusí polštářem. Nebo čekám otázku - seš to ty, nebo se mi to zdá? Co v takovým případě řeknu?

Zdálo se mi o poutech a vežení. Prý to znamená nemoc nebo smrt. To by bylo vtipné. Zasloužila bych si to.

Petr se mě dneska zeptal, co si od toho focení s K. slibuju a co čekám. Odpověděla jsem mu, že vůbec nic. Že mi na rovinu řekl, že s ním nic nebude*. A že něco podobného udělal i X.

Prý jsou ke mně všichni nějak upřímní, poznamenal, ale že je tu jistá šance že taky pěkně kecaj, dodal. Že se věci zvrtnou. Možná je jeden z mála, co věří, že lidi mění názory. Že se lidé mění. Haha. Já tomu nevěřím.

Změnila jsem si motivační cedulku nad stolem.

Nikomu nevěř. Všichni lžou.

Ještě bych tam mohla dodat - "Neříkej nic." Vypadá to echt trapně. Mně samotný to neva, ale až se sem někdo staví na návštěvu, bude se mi smát. Asi to zas sundám.

Asi bych za tu upřímnost měla být ráda. Naděje je totiž to co tě může držet nad vodou, ale i potopit, když je falešná.

Čas. Tak strašně letí. Minuty co přicházejí trvají vteřiny. Ve vzpomínkách jsou jako měsíce. Napadlo mě to, když jsem probírala fotky ze středy. Tohle a tohle bylo..a jo. Skoro bych to zapoměla. Tolik času.

Čárám tu celý den po papírech a baví mě, jak se to vpíjí..a mění..mizí pod nánosy barev..

V hlavě mi pořád zní citát z Amélie. "Bez tebe by mé dnešní city, byly jen skořápkou citů dávných." Víš co je vtipný? Vůbec mi to nedává smysl. Ale používá se to všude možně jak o život.

Naučím se někdy něčemu jako trpělivosti? Zdrženlivosti? Mám věřit tomu, že se můžu změnit? Že ve skutečnosti nejsem tak hrozná? To by mě zajímalo. Zítra musím zavolat Lucii.

Děvka a čarodejnice. Kdo tě pozná, nebude s tebou nic chtít mít. V Íránu by mě ukamenovali. Ve středověku dávno upálili. V týhle době si jen zadělávám na ztrátu přátel a samotu. Nebo by to tak nebylo? Kdyby byly jinak nastavený hranice a tresty, byla bych lepší člověk?

Tak na co čekám?
Na to, až se zahojím.

No. Je mi o něco líp. :)

---

*Respektive, že ke mně nechová absolutně žádné city. Ať se neurazím. Můj ksicht v takových okamžicích musí být k popukání.