Vesmíry mezi náma

Poprvé mě to napadlo letos na Silvestra. Že se stává, že si někoho vůbec nevšimneš i když stojí vedle tebe, skoro se tě dotýká. O pár měsíců později, s ním zažiješ spoustu zajímavých chvil. Ale ten den ste se prostě nepotkali správně..


A pak přijde to, že na ni nebo na něj narazíš. Zjistíš, že máš furt o čem kecat..a chceš s ním dělat všechny ty bláznivý věci a nechápeš, když se pak podíváš na video z nějaký akce, že na tom videu sedíš vedle člověka, kterýho teď znáš jako svý boty, jenže v tý době to byl někdo úplně cizí. Ten pocit - úplně všechno bylo TAK jiný.

Ten Silvestr..rozhodil mě. Na Nový rok jsme se s Alfem pohádali. Jak na Nový - tak po celý? Nejvíc mě dostalo, když jsem stála na vyhlídce a Ivča mi mezi řečí povídá - "Je tu Víťa, sme se ním zdravili. Stál vedle tebe, tak jako vedle tebe teďka stojí Čert." Podívala jsem se na Čerta. Měl tvář na dvacet centimetrů ode mě a dotýkal se mě ramenem. Zažila jsem pocit, jako by se mi vedle nohy objevila hluboká propast s lávou na dně. Z Víta byl někdo, koho jsem kdysi znala.
Někdo, vedle koho můžu sedět v autobuse a nepoznat ho.

---
Zažila jsem teď dobrý otřesy.
Třeba jeden, když Xter (:) haha, ty víš) přišel na návštěvu. Povídali sme si a já ho nechtěla vyhodit, i když se mi hrozně chtělo spát. Bylo mi mizerně, zároveň skvěle..Pak jsem se položila na bok a koukala na něj zespoda. Vzhůru nohama lidský obličej vypadá hrozně zvláštně. Začal mě hladit po vlasech a já chvilkově usínala. Zdály se mi i sny. Nevím jak dlouho sme nic neříkali a jen mě hladil po vlasech. Pak rozhodl že je čas mě přikrýt. Byla jsem utahaná jako kotě a nebránila se. Seděl vedle mě na posteli a uspával mě jak dítě. Usnula jsem, probudila se a dívala se na něj a nechápala, co dělá v mojem pokoji. Na šňůře viselo vypraný prádlo. Vrhalo na stěny stíny. Řekl, že mu ten pokoj přijde úplně jiný než v sobotu, kdy tu zářily zářivky.
Pak mi dal pusu na čelo a já mu - nevím jestli lehkým plácnutím, nebo posunkem -ukázala, že by měl asi jít.

Ráno jsem si přečetla mail od Honzy..odpoledne jsme vyjednávali, a pak přišlo ultimátum. Napiš do dvou..
A já se sebrala a chtěla si jít plivnout z Nuseláku. Možná v jedenáct jsme s Xterem vyrazili, pováleli pneumatiky, co se válely pod operačním sídlem Eltoda, sešli parkem, prošli "půlku" města a pak to otočili. Bolely mě nohy a začala mi být zima. Moc jsme nemluvili. Šla jsem vedle něj a bylo to divný. Plivali sme z mostu u Palackého náměstí. Nevěřil, že to fakt dělám.
Na kolej jsem dorazila ve tři čtvrtě na dvě..možná. Chtěla jsem jít spát. Stáli sme s X. na schodech. ptal se, jestli nemá jít se mnou. Dívala jsem se mu do očí a zavrtěla hlavou. To zvládnu.
Neměla jsem se koukat na ten podělanej mobil. Byla tam SMS..která mě donutila přemýšlet. Rozbrečela jsem se strašlivým způsobem. Jak to předtím nešlo, najednou jsem ten proud nedokázala zastavit. Pak mi hráblo, ze všech TĚCH myšlenek, pocítila jsem vlnu srabáctví, že nezvládnu bejt sama a napsala jsem mu SMS..a pak mu ještě volala, že se musíme sejít druhý den, až se vyspím a on že chce hned.

No..co myslíš.

Kývla jsem na to.

V momentě, kdy se objevil ve dveřích mi došlo, že to byla strašná, ale strašná píčovina. Že jsem to právě celý ještě víc zhoršila. Jak jemu, tak sobě.
Na druhou stranu..ještě jsme si toho dost řekli. Šli sme spát a já tam ležela a říkala si - no kurva. Takhle to taky bejt nemělo. Nechtěla jsem, aby se mě dotýkal. Neobjala jsem ho. Nic. Jen jsme leželi vedle sebe. Něco říkal. Moc jsem ho neposlouchala. Co všechno to bylo, si nechám pro sebe. Asi v pět jsem se posadila a řekla, že takhle to nepůjde. Závěr byl, že se rozejdeme. A že to je pro něj hrozně těžký, ale že mi nebude psát ani volat. Nic. No. Ještě má u mě stoh knížek a pár dalších věcí, já u něj mám jo*. Takže komunikaci se nevyhneme. Vůbec bych se nedivila, kdyby mu hráblo a třeba mě uškrtil. Já bych si skočila po krku hned.

Když jsem průběh rozchodu vyprávěla kamarádce, o tom, jak jsem celou noc nespala, jak jsem v prdeli z diplomky a všeho možnýho, tak se divila, proč v takovým presu rozhoduju o tom s kým budu nebo nebudu.
Nevěděla jsem, co jí na to říct. Celý mi to přišlo iracionální. Důvody..malicherný.

Přišlo mi, že jsem ztratila všechny city a pocity. Kdybych nějaké měla, možná bych plakala. Ale asi to se mnou tak špatný nebude. Čtvrtek v práci jsem fňukala několik hodin v kuse. Naštěstí, ať je šéfová jaká chce potvora, má vynikající manažerské schopnosti a přes můj stav se jí podařilo namotivovat mě k pracovním výkonům. Akorát ten čas vůbec neutíkal. Jako by se zastavil.
Myslela jsem na něj. Že je v práci a čas mu asi stojí jako mně. Hrozně to bolelo. Nečekala jsem takovou razanci.

Večer se mě ujal p., Z. a X. A pak i Ivča s Čertem. Konečně jsem se najedla. Napila. Napsal mi K., že je na kopci. Chvíli sme si vyměňovali smsky o tom kde se pohybuju. V jedný jsem se přiznala, že jsem právě po rozchodu a proto se nezdržuju na pokoji. On že sedí na devítce na mezipodestě. Šla bych za ním..ale taky jsem chtěla být s lidma, co se rozhodli mě vytáhnout ven. Najednou mi začalo být fajn. Hráli sme fotbálek. Začala jsem se smát a nešlo to zastavit. Reverze.

Dříve toho týdne jsem K. přislíbila, že když bude teda na kopci, že mu věnuju chvilku. S přibývajícím množstvím alkoholu mi dělalo čím dál větší problém porazit zrádnou T9, takže jsem mu zavolala, kde jsem, že tam jsem s kamarády a jestli chce, může přijít, ale že budou blbě čumět, protože ho uvidí poprvé a hned po rozchodu si někoho tahat na bar může při nejmenším vzbuzovat podezřívavé pohledy. A že jako nemusí, jestli se mu nechce, že se třeba uvidíme jindy.

Když o pár desítek minut později dorazil, byla jsem hodně překvapená. Příjemně. Spíš bych ho odhadla na zdekování se, protože vystavit se bandě cizích lidí u holky po rozchodu..no mně to prostě přijde vo hubu. Ale zas nevím..

Omlouvala jsem se, že jsem opilá. Po nějakým vzorku make-upu z časopisu mi naskočila vyrážka a řekla bych, že jsem měla i opuchlý oči. Prostě holka jako lusk. Zelená a hrbatá..
Snad se mi nezdálo, že mu to nevadí. Vyprávěl mi, jak upravoval nějakou moji fotku, že na ní mám takový jemný úsměv. A já se pořád smála.

Šla jsem ho vyprovodit na bus, který mu ujel, takže bylo jasný, že půjde dolů v dešti pěšky. Přišlo mi to jako moje vina. Že mám podíl, že ti chlapi běhaj po všech čertech. Ale kdyby nechtěli, tak snad neběhaj.
Povídali sme si, už nevím o čem a on si ze mě začal dělat srandu, nebo co..a já ho bouchla do ruky, do který toho dne dostal očkování proti těm ošklivým chorobám, co se daj chytit kdesi v Tramtárii, kam míří v létě.

Hrozně jsem se omlouvala, že jsem na to zapoměla. Připadala jsem si jako kretén. První věc, kterou řekl, že je očkovanej a já to vypustím jak pouťovej balónek.

Pak jsme tak stáli na buzeráku, mně došlo, že se budu muset vrátit pro deštník, který jsem v Ztku zapoměla a X. mi psal SMS, jestli se pro něj ještě vrátím.
Objala jsem ho a dali sme si letmou pusu. A šel.

Vrátila jsem se za X. pro deštník a více-méně ho vyzvednout, protože tam zůstal sedět sám. Připadla jsem si najednou divně. S klukem, co si ho přivedla spolubydla a na kterýho podle morálních zásad nemám právo, jdu ven. Kluk co mě utěšuje a chodí se mnou všude možně po venku zůstane sedět na gauči. Nesuď mě. Prosím.
Já pořád doufám, že jsem ty karty vyložila dost jasně.

Pak jsme ještě s X. seděli na schodech. Říkal, že když pudem spát, tenhle večer skončí a nevrátí se. Jenže on končil od chvíle kdy začal. Začít a skončit. Nevyhnutelnost plynutí času. Neměnnost toku. Pořád kupředu, bez zastavení. Bez pauzy.
Tak co?
Jaký je, uvědomit si to?


A zrcadlo na záchodech bylo rozbitý. A já naprosto rozuměla tomu, že občas to tak přijde. Že něco rozbiješ. I když jsi třeba jinak slušný člověk.

*jo je taková tyč, se kterou se bojuje, asi 1,2m dlouhá, dubová. Není to maketa zbraně, jako třeba bokken, ale přímo zbraň.