Čtvrt na pistol
Zmatek, šneci, vylízáno.
Mám totálně prázdno v hlavě. Po neskutečně dlouhém rozhovoru s Alfem, jehož závěrem bylo, že jednou z cest je odpískat to, mám promrzlý ruce a zamrzlý mozek. Nedokážu myslet vůbec na nic. Nedokážu udělat žádný rozhodnutí. Nedokážu říct co chci.
Srdce mi buší a pojistky jsou přepálený. Chtěla bych brečet, ale nemůžu. Nevím jestli to neudělal naschvál, ale než si vzal prášek proti alergii, tekly mu slzy snad proudem. Měl úplně rudý oči. A já nevěděla co dělat. Řekli sme si toho hrozně moc. Vyčetli si první poslední.
Pořád mám před očima tenhle obrázek...
Ale vždyť si ho nemusíš brát..oponuje mi jedno z Já.
A zároveň..zároveň nevím nic. Proč mi..myšlenky vysvitnou a zmizí.
Potřebovala bych mluvit s někým nezávislým. Jenže vzápětí mi dojde, že je to blbost. Že tohle je jen na mě. 7:15. Pouliční hodiny mi připomínaj pistoli. V 5:45 míří opačným směrem. Musím dělat na diplom, ale ze všeho nejradši bych se teď vrhla do vln moře. Skočila s padákem z útesu. Přikryla dekou a dělala, že neexistuju. Jenže on chce slyšet rozhodnutí. Chce slyšet cokoliv.
Seděla jsem na lavičce v parku na Klamovce a pozorovala psy, jak si hrají. Štěňátko s maminkou, Jack Russel a dva ohaři.. Jak tak dupali a přetahovali se o plyšáka. Poslouchala jsem o tom, jak nepřemýšlím. Nemohla jsem se ohradit. Pak to změnil, že prý jen přemýšlím jinak. Nedospělá. Nezodpovědná. Nesamostatná. Pozorovala jsem obrubník a rozčilovaly mě blbě vyplněný mezery mezi kamenama. Bála jsem se, že přijdu na pokoj a napadne mě, co jsem měla říct. Ale já asi nakonec řekla všechno.
Vypněte mě někdo. Zastavte svět. Chci vystoupit.
Dnes jsou to tři roky, co umřela J. A ten hajzl nedostal ani podmínku. Obávám se.
--
update: Mám napsat, jinak bude brát, že už nemám co říct definitivně. Potřebuju panáka.
Mám totálně prázdno v hlavě. Po neskutečně dlouhém rozhovoru s Alfem, jehož závěrem bylo, že jednou z cest je odpískat to, mám promrzlý ruce a zamrzlý mozek. Nedokážu myslet vůbec na nic. Nedokážu udělat žádný rozhodnutí. Nedokážu říct co chci.
Srdce mi buší a pojistky jsou přepálený. Chtěla bych brečet, ale nemůžu. Nevím jestli to neudělal naschvál, ale než si vzal prášek proti alergii, tekly mu slzy snad proudem. Měl úplně rudý oči. A já nevěděla co dělat. Řekli sme si toho hrozně moc. Vyčetli si první poslední.
Pořád mám před očima tenhle obrázek...
Ale vždyť si ho nemusíš brát..oponuje mi jedno z Já.
A zároveň..zároveň nevím nic. Proč mi..myšlenky vysvitnou a zmizí.
Potřebovala bych mluvit s někým nezávislým. Jenže vzápětí mi dojde, že je to blbost. Že tohle je jen na mě. 7:15. Pouliční hodiny mi připomínaj pistoli. V 5:45 míří opačným směrem. Musím dělat na diplom, ale ze všeho nejradši bych se teď vrhla do vln moře. Skočila s padákem z útesu. Přikryla dekou a dělala, že neexistuju. Jenže on chce slyšet rozhodnutí. Chce slyšet cokoliv.
Seděla jsem na lavičce v parku na Klamovce a pozorovala psy, jak si hrají. Štěňátko s maminkou, Jack Russel a dva ohaři.. Jak tak dupali a přetahovali se o plyšáka. Poslouchala jsem o tom, jak nepřemýšlím. Nemohla jsem se ohradit. Pak to změnil, že prý jen přemýšlím jinak. Nedospělá. Nezodpovědná. Nesamostatná. Pozorovala jsem obrubník a rozčilovaly mě blbě vyplněný mezery mezi kamenama. Bála jsem se, že přijdu na pokoj a napadne mě, co jsem měla říct. Ale já asi nakonec řekla všechno.
Vypněte mě někdo. Zastavte svět. Chci vystoupit.
Dnes jsou to tři roky, co umřela J. A ten hajzl nedostal ani podmínku. Obávám se.
--
update: Mám napsat, jinak bude brát, že už nemám co říct definitivně. Potřebuju panáka.
Ty jo, prožíváš pěkně turbulentní dobu. Není, co dlouze říct, jen držím palce, ať se cítíš zase brzy lépe.
OdpovědětVymazatTakže konec. Je to hrozně divný.
OdpovědětVymazatja myslim, ze to jine reseni ani nemelo...
OdpovědětVymazatNevyspaná, hladová, ubrečená a s pocitem, že jsem se dopustila strašný píčoviny. A to prázdno.
OdpovědětVymazatSlibuju, že zítra, až se vyspím, veškerou energii vrazím do diplomky.