Bylo nebylo...

Dlouho jsem se neozvala. Ale tak už to bývá, když člověk ve vztahu řeší jen kraviny a zrovna neřeší, že se zakoukal někde jinde, nebo že ten druhý bere drogy, hraje automaty, nebo ho mlátí.

Všechno jsem před měsícem viděla růžově. Že začnu pracovat. Vydělávat, dobře se povede... že se odstěhuju na byt. Pracuju. To ano. Ale s tím výdělkem je to teda horší. I s tím stěhováním. Když už jsme se konečně shodli na bytě, který by stál za to, majitel s náma doslova vyjebal. alespoň nás to nic nestálo. Jen čas.

Hledáme byt. Z toho pramení několik zajímavých věcí. Dost se poznáváme. A dost poznáváme Prahu. A její útroby. Někdy hezký a naklizený, někdy trochu práchnivý.

Bylo to na Humans of Prague   (zde: http://humansofprague.ihned.cz/928/ ). Taková paní, která se zastavuje a stojí, aby nevnímala svět jako osekanej klip. Já teď mám život zvláštně rozfázovanej. Mozek trochu přehlcenej. Nestíhám. Zrovna teď mám připravovat přednášku na zítra. Vůbec se mi nechce. Nevím co jim zítra vykládat. Budu muset, ale nejde mi to. Tak jsem se rozhodla rozepsat. Snad to pak půjde líp. I když vím, že to bude jen horší. Budu unavenější.

Etiena jsem rozbila na milion kousků. Skoro jsem brečela. On asi taky. Řekla jsem, že dál nemůžu. On, že se do mě trochu zamiloval. Včera mi řekl že mě má strašně moc rád. Opili jsme se a bylo to střelený. Pořád mu dokola říkám, ať si najde věkově kompatibilní holku. Že já už chci něco jinýho. On řekl větu:" Ty chceš změnu a zároveň se nechceš vzdát toho co máš. "

Přestala jsem si dávat pozor. Už ani neskrývám svoje pletky a nijak se nestrachuju o odhalení. Nebo ne nijak zvlášť. Skoro v to doufám, jako v drobné vysvobození. Jenže všichni to vidí a nikdo nic nedělá. Max to vyřešil tak, že prostě odešel a nekomunikuje se mnou. Asi mě považuje za pokryteckou krávu.  Tak se mi to jen zdálo. Maxovi je u prdele co dělám a baví se se mnou normálně. Uf. Spolubydlící nic neříká, ale ví (nejspíš) všechno. Protože není slepá ani blbá.

Letci se mnou došla trpělivost. Takže mi řekl, že až budu chtít, mám se ozvat. Já jsem v takový divný bublině, že nechci udělat ani á, ani bé. Pozoruju ho a čekám co udělá. Cvokařka nade mnou kroutí hlavou, kamarádky nade mnou kroutí hlavou a říkaj že si ubližuju, Etien je hotovej a já zoufale nechci udělat žádnej chybnej krok a přitom moc dobře vím, že nedělat žádnej krok je ještě horší, než udělat cokoliv.

Po tom co jsem viděla ten film si občas představuju, jak moc se baví pánové v klobouku se mnou a s mým životem. A jak moc chtějí nebo nechtějí abych se bavila/nudila.

Věci se nám po včerejšku trochu zkomplikovaly. Asi bych už měla být dost stará na to, abych nechodila jen tak s nějakými chlapci na pivo. Nebo jsem nepoučitelná? Že to na mě P. vybalí hned napotřetí, co se vlastně uvidíme, jsem tak trochu nečekala.

Minulou neděli mě zastihly nějaký žaludeční a střevní nepříjemnosti. V pondělí jsem to ještě nějak ukočírovala, ale v úterý jsem po kafi s oTc upadla do postele a nevstala celý den. Teda do chvíle, kdy se objevila nová šance vidět oTc a opět řešit, to co jsme neprobrali ráno. Váha opět poklesla. No..když mi bylo mizerně a tloustla jsem, nikdo mě nepolitoval. Teď mi aspoň říkaj, že mi to sluší.

O víkendu mi psal Xter, ať se podívám na měsíc a vyfotím ho. Nenašla jsem ho na nebi. Nenašla jsem ho ani následující den, když mi o něm říkala máma. Uviděla jsem ho až dnes, když mě Letec nechal jít na pokoj, cestou od Etiena. Doprovodil mě a dal si pozor, abych k němu nevrátila. Neboj, neuhlídáš mě, Letci můj. Ten měsíc je zvláštně rudý.  A velký. A já jsem nervózní. Přešlapuju jako tygr v kleci, když čekám na autobus a cítím se jako zavřená v kleci, když jsem s Letcem sama. A cítím se ještě zavřenější, když jsem s Etienem a Letcem pohromadě. Anebo když jsem s Etienem a dalšíma lidma.

Představ si zasněženou silnici. Jedeš v autě. Sedíš na zadním sedadle, za spolujezdcem. Je brzo ráno. Ještě je tma. Na obzoru už je obloha světlejší. Je ti trochu zima a zčásti zamlženým okénkem se díváš na tu krajinu. Připadá ti krásná a víš, že ji takhle už znova neuvidíš. V dálce vidíš vysoký hory. Jsi na Slovensku. Před tebou sedí dva lidi. Bratři. Ten co řídí tě má radši, matně to tušíš. Ale ten co tě má zdánlivě radši k tobě nepatří. Patří k tobě ten druhý. Oběma je úplně jedno nějaká krajina. Vidíš všechny ty barvy začínajícího dne a chtěl bys to popsat. Víš, že to nepůjde, protože ty barvy vidíš jen ty. Dochází ti, že možná vidíš víc barev než ostatní, nebo seš ze světa vyplesklej víc než ostatní. Je to tak nebere. Nemaj možná na takový filosofický úvahy čas. A tak ti nezbyde nic jinýho než se tiše dívat na ty zasněžený hory a pole po kterých se prohání studený vítr a říkat si, že by bylo blbý z toho auta vystoupit a jít v tý zimě pěšky. Ačkoliv by to byla v tuhle chv...

Dobrá, už jsem přerovnala papíry a umyla nádobí. Vymýšlím titulku portfolia. Ve čtvrtek jsem objednaná na prohlídku bytu, kam s větší pravděpodobností spíš nepůjdu. Prohlídky jsou jen dopoledne, protože tam není elektřina, makléřka mi 3x řekla, že večer to nejde, protože se tam nesvítí. Ale je to levné. A co je levné, to je dobré. Makléřka se mi po telefonu ani trochu nelíbila.

Přesně si vzpomínám na to co popisoval Alf. Jak jiný je život zcela bez mimo kolej a bez finanční pomoci rodičů. A jak jsou si ty dva světy vzdálený. Připomněla mi to psycholožka, když jsem si s ní zcela nezávazně povídala o své současné situaci, kdy mi již zcela nevyhovuje bydlení na koleji a jistá finanční nesoběstačnost. Říkala ať si sepíšu, co mi která či jiná možnost dá a vezme a vyberu si. Bude to snazší, když to uvidím na papíře. Ať už se jedná o volby pokračování v doktorským studiu, tak o volby jiný.

Netroufala bych si na začátku loňského roku odhadovat, kde budu na jeho konci. Možná že teď bych mohla sebevědomě uvažovat, že už 30.12 bylo rozhodnuto a jasno, jak to dopadne, že mi na Slovákovi něco skřípe, ale ne, já spoustě věcí věřila a doufala že to bude dobrý. Letos je to stejný. Myslím, že za rok si budu říkat, že některý věci jsem "tak trochu čekala" a některý "tak trochu nečekala".