Bylo nebylo...

Seděli jsme na Stalinovi na lavičce. "Dej si trochu na zuby, bude to brnět, jako u zubaře." -"No ty vole..necejtim hubu." "Dobrý je, nasypat to na pinďoura a pak ho kouřit." -"Dyť nic neucejtim..." A tak se stalo, že jsem si dala první půlku lajny kokainu.

Člověk by asi neměl mít velká očekávání. Jsou-li, přijde zklamání. Seděla jsem na motorce, vyčerpaná, hladová. Před očima se mi míhaly dvě představy a stále se během mikrospánku opakovaly. Jednou z představ byl poblikávající digitální ciferník, jaký se ve filmech montuje na bomby. Ukazoval samé nuly. Čas vypršel.

Potřebuju se rozepsat. A taky potřebuju najít jakýs takýs vnitřní klid, protože zítra se mám potkat s oponentem disetračky. Moc hodným člověkem. Jen já už v tuhle chvíli přestávám rozumět, co se po mně vlastně chce. Nedalo mi to spát a mám obrovský psací blok. Mám sepsat jen takový dílčí krůček o pár stranách, vzít co mám, udělat závěry, žádné složitosti. Jenže z toho všeho co jsem v době neplacenýho volna udělala, zbyl jeden ubohý odstavec, který školitelka jakž takž schválila.

Seděla jsem na obrubníku. Na kraji chodníku a pozorovala svá dávná já, jak se mění v prach. Nejen moje já, ale i různý osoby, co ona já v těch dobách doprovázely. Zahlédla jsem je v šeru a během chvilky je vítr rozfoukal a odnesl do mraků.

Dneska asi žádný fotky. Doufala jsem že aspoň nějaký ze včerejška vylámu, bez úprav, prelease, cool, instagram filtr, nebo tak něco, chápeš..ale nedostala jsem nic. Stejně špatně se mi lámaly fotky z K. Mám jich od něj tak málo, že bych to spočetla na prstech jedný ruky. Už ani nevím co všechno fotil. A na kolika z těch fotek mám holej zadek. Ale nevadí. Kdo si počká, ten se dočká :)

Před časem jsem si říkala, kdy se mi u K. stane to, co se mi stalo minulý týden na výletě na Slovensko. No dobře, nebyl to tak úplně výlet. Byl to workshop památkové péče. Nádherný město, příjemní lidé. Zní to jako klišé. Ale vůbec se mi nechtělo domů. V lůžkovém kupé jsem otevřela okno, otočila se ke všem zády, dívala jsem se na těch pár světýlek v dáli a proud vzduchu způsobil, že jsem měla slzy po celé tváři a v uších. Vzdalovala jsem se od toho místa a brečela. Hrozně. Po dlouhé době jsem konečně něco pocítila. Potkala jsem totiž Slováka.

..je prima volba. Za nějakých 19 hodin se mi přetočí tachometr a budu na něm zase mít o něco větší celkovou cifru. Poslední tejden byl fajn.