Bylo nebylo...

Nemůžu přemýšlet. Sžírá mě únava, práce je mnoho, ale já už jsem příliš utahaná na to, abych měla ještě sílu to dotáhnout. Nepochybuju že to zvládnu. Jenže je to nějak den za dnem těžší. Jsem strašně netrpělivá, chtěla bych všechno, nejlíp hned. A vím že to nejde. Ani že mi nikdo nepomůže. Snad každou druhou noc se mi zdá o Vítovi. Já ho v těch snech nechci. Strašně mě to mate. Po ránu. Vždyť seš mu ukradená. Většinou se mnou chce mluvit a je to hrozně emotivní. Asi je t nevyřčená touha po tom, že chci, aby chtěl se mnou mluvit a já ho třeba mohla poslat do háje. Per se s tím. Mám strach, jaký by tohle mohlo mít dopad na vztah s Honzou. Mám ho hrozně moc ráda. Myslím, že se mi daří tyhle dva pochody v mozku bývalý/milovaný oddělovat a necítím žádné výrazné následky. Když jsem s ním, je to super. Když tu není a když spím a je to na nevědomí a bez podnětů, ničím se. Včera jsem byla na koncertu Luna. Ochranka mě pustila až k nim do kutlochu a já byla od božské Emmy asi 50 čí...

Kdysi dávno jsem, v nějakým hodně inteligentním časopisu pro ženy, četla cosi o tom, že kamarádka autorky článku je architektka. A ta architektka že chodí výhradně v černé. Teď si vzpomínám, že jsem to četla opravdu dávno, protože mě tehdy překvapilo, že existuje nějaké spojení barvy oblečení s profesí. Mohla jsem být ve třeťáku na střední. Určitě. Vzpomínám si. V tý době jsem chtěla se vším prásknout a to poslední, co bych začala dělat, by bylo studovat vysokou. Vysokou, která by měla cokoliv společnýho se stavařinou. Napjatě jsem tehdy četla dál..zajímalo mě, proč teda architekti nosí černou.