Bylo nebylo...

Potřebovala jsem od mámy slyšet něco trochu jinýho než to, že na mě bude zlá. Mám z ní ustavičný pocit, že moji "výchovu" celé měsíce až léta neřešila a pak si vždycky vzpomněla, že něco vlastně udělala špatně a je třeba to ještě dnes napravit radikální změnou, protože už zítra bude pozdě. Přijde mi, že svými řečmi sděluje, že se jí nepovedlo vychovat z bráchy samostatnýho člověka a má pocit, že ani já nejsem samostatná a musí se mnou něco udělat, abych jako on v 37 letech nebydlela doma s ní. Za následek to má jediné. Zkracuju dobu pobytu v našem domě na nezbytné minimum, domů se mi nechce. Na kolej se mi nechce. Přijde mi že nepatřím nikam. Málem jsem se bála otevřít lednici. A nabít si telefon. Jako bych byla na nevyžádaný návštěvě. Pro dnešek mám zahlcenej mozek. Jízlivě se mě zeptala, kde budu slavit Vánoce. Možná jsem měla říct že v Praze. Možná jsem si měla koupit lístek někam do prčic a tam ty připosraný svátky strávit. Vyhýbám se školitelce, ale dřív nebo poz...

Máme skvělé sousedy. Přistěhovali se asi před deseti - patnácti lety, koupili rozbořený statek a z nuly vybudovali hospodářství. Koupili koně, krávy, opravovali dům. Měli dvě holčičky, chtěli kluka, narodila se třetí holčička. Nevzdali to, hospodářství uživí i čtvrtý dítě, narodila se zase holčička. Napopáté to vyšlo.

Nevím co mě to včera napadlo, ale řekla jsem si, že už to začíná bejt divný. Vyskytují se kolem mě lidé narození plus mínus v podobný datum, že mi to přestává připadat jako náhoda. Prakticky všichni moji blízcí jsou kozorozi, berani a vodnáři a nějaká ta ryba. V životě jsem se blíž nekamarádila s váhama.

Nějak minulý týden jsem se rozhodla, že se potřebuju nakopnout. Postinor mě pravda nakopnul slušně. Připadám si jako těhotná, nevím, jestli fungoval, test vyšel negativní, ale cítím se divně. Jedna kamarádka mi navíc řekla že je v desátým týdnu, a vypadala tak šťastně a spokojeně, že jsem skoro litovala, že jsem si ho vzala. Nechutenství, pocit žaludku jak na vodě, únava.

Potřebovala jsem si odpočinout od Letce. Viděla jsem ho každý den, nedával mi moc prostoru. Dusíš mě, řekla jsem mu, když mě jednou držel a zmáčknul. To že odjel na víkend k rodičům byla trochu úleva. Jela jsem za Katrin, která pořádala dámskou jízdu. Zjistila jsem že pařby v Retro music hall opravdu nejsou nic pro mě. Bylo tam hrozně moc diskantů, podivných párečků, romů, namachrovanců, diskofilních kočiček s pohrdavým pohledem, vedle mě a Yen tancovala tlustá holka v leopardích šatech, která strašně máchala rukama, div nás neshodila ze schůdků a tomu všemu kraloval smrad, vlhko a vysoký ceny. 

Vít má Kláru. Honza má Silvu. Matyáš má Elišku. Roman má těžko říct, Roman je divnej. Ivan má Moniku. Radek má Květu. Tjadádá má mě. Kryptonit. Kamarádka, která se s nima nikdy nevyspí, ale oni ji mají rádi tak, že ji div nedotáhnou na vlastní svatbu. Jsou k ní tažený neskutečnou silou, přestávaj se ovládat, zraňují vlastní přítelkyně, ale " o nic nejde ", je " jen sranda ". City těch kluků čistě kamarádský jsou jen v pohádkách a možná jen sami před sebou předstíraj, že by s tou holkou nikdy nespali. Ale spali. Prostě to tak je. Snad každej kluk má svůj kryptonit, kterej někde v dáli září zelenkavým světlem. Oslabí je, když jsou mu nablízku. A oslabí jejich vztah. Oslepí je. A oni to oslabení přes tu zelenkavou záři ani nezpozorují. Vždyť je to sranda.

..ale řekl bych, že to vaše znamínko je normálně jiný než plusový.

Přišel třetí měsíc. Oficiální. Neoficiálně by se dalo říci že jsme spolu asi pět. Ale já to beru jinak. Třetí měsíc je takovej ten zlomovej. Chová se ke mně dobře, jen je občas neobratný.

Jen taková poznámka. Na facebooku by mě stejně nikdo neslyšel. Dneska ráno jsem viděla video, které natočil jeden cestující metra. Znázorňuje potyčku starší ženy a dalších cestujících, kvůli překážejícímu kufru. Jo chápu, taky mě ty kufry občas pěkně serou, ale dokážeme se snad jeden druhému vyhnout... OK, někdy ne, jednou mi jedna ženská kopla do batohu a od té doby jsem měla ulomený pant na notebooku. Co si na ní člověk vezme? Nic. Potyčka je možná úsměvná do okamžiku, kdy ostatní spolucestující začnou ženu dále provokovat a fyzicky napadat. Nezdálo se mi, že by tam byla snaha ženu uklidnit a situaci řešit jinak než stupňováním křiku a urážek. Protože jsem sama zažila situace, kdy mi prostě přeplo a chovala jsem se zcela nevypočitatelně, chápala jsem její rostoucí rozčilení. Ve videu není začátek konfliktu, takže těžko soudit, jak to celý začalo, ale při nějaké té duševní rozkolísanosti už pak stačí k nepřiměřený reakci málo. Korunu tomu opět nasadila Nova, která vyslala do teré...

Vezli mě dlouhým tunelem. Dostala jsem ránu elektrickým proudem. Vezli mě na popravu zastřelením. Ostatní tam mohli pracovat, můj prohřešek byl tak strašný, že mě čekal nejvyšší trest. Nějaká žena mi podala prázdný obal od papírových kapesníků, který mi upadl. Jako by mi to mělo pomoct. Soucitný pohled a špinavý šátek ve vlasech. Vagonky ve kterých se dřív vozilo uhlí. Šla jsem někam do sklepa, nebe nebylo, jen beton nad hlavou. Překračovala jsem koleje. Nebylo úniku. Smrt. Cítila jsem ji za pár hodin. Takový to je? Poslední okamžiky. Nějaká blond, hezká gestapačka mi nabídla pomoc. Řekla, že mě ale stejně najdou. Že mě může zkusit zazdít. Ve zdi udělala díru a já si tam mohla vlézt. Mohla jsem tam přečkat, že prý za pár dní bude po všem a ona mě pak vysvobodí. Ale co když ji taky zastřelí a já tam zůstanu zazděná věky? Probudila jsem se. Letec ležel vedle mě. Chytla jsem ho za ruku. Nebála jsem se.

čert s iv se loučili se strahovem. po osmi letech. byla jsem u toho, byl u toho i alf. choval se jak malý ublížený děcko. hrála jsem s nima dneska volejbal. pozvali mě. bavilo mě to. byla jsem šťastná. konečně mě vzali mezi sebe. občas jsem se i trefila do míče. kazila jsem to dost. vzala jsem si xanax. jsem vlastně smutná. a nevím proč. poslouchám písničky o anorexii. byla jsem běhat a nešlo mi to. bolelo to. strašně moc. zítra to zkusím znova. hubnu po těch práškách co mi napsali na migrénu. zatím ty léky nepomáhaj. migrény mám dál. zrovna teď ji mám. alf mi byl vlastně ukradenej, jen mi vadilo, že díky tomu, že se choval jako pitomec - odsekl jednomu klukovi, že mi nezahraje písničku, nevzal si nabízený jídlo (no, to chápu), neodpovídal na přímo položený dotazy - tak jen díky tomu narušoval atmosféru celý tý rozlučky. jeden kluk mi řekl, že bych měla odejít. ale proč já? proč bych měla odejít já? já se nevzdám svých přátel jen proto, že se on po roce a půl nevyrovnal s roz...

Včera jsem zklamala Lucii. Nechci s ní bydlet. Vycouvala jsem z toho. Na druhou stranu..už začala hledat byt sama na sebe a ode mě asi chtěla slyšet tu definitivu. Ani se moc neptala jak se mám, nezajímá ji můj vztah. Nezeptala se jak bylo v Londýně, kam jsme s Letcem jeli, nezeptala se, jestli mě přijala jeho rodina/jak/jak nám to jde..nevěnuje tomu absolutně pozornost. Celou dobu mluvila jen o svých sexuálních eskapádách a o práci a o tendrech a o kávičkách s klientama. Chápu, je to důležitý, potřebuje se vypovídat. Ale skoro mi to včera přišlo jako rozchod.

Na dva dny.

Asi takovými štěky.

Země je malinká. V tak obrovským prostoru. Plujeme a nikdo nás nekormidluje. Čuměla jsem s pivem v ruce na nebe plný hvězd a nemohla uvěřit, že v nějaký malý prdeli na fotbalovým hřišti potkám holku, kterou jsem roky neviděla.

Ostříhali mi vlasy. Příliš nakrátko. Nemám ráda, když někdo neslyší moje prosby. I tak jsem nechala dvacku dýžka. Bylo mi to jedno.

Teď nevím kde jsem to četla, ale v nějakým rozhovoru psali, že člověk dospěje, až se přestane bát samoty. Ha. Dospěju v tom případě někdy?

Včera jsem si poprvé vzala Xanax, protože jsem byla zoufalá. Do pěti minut jsem usnula a ráno se nemohla probrat.

Dostala jsem od Toma zásadní nabídku. Vskutku..byla děsivá. Navrhl mi, že jestli nemám na pronájem samostatnýho bytu třeba s Lucií, že bych za symbolickou částku 4000,-Kč mohla bydlet v pokoji u něj v bytě. Zcela po právu jsem na chvilku začala panikařit.

Nepotkala jsem nikoho zásadního. Přijde mi, že muži došli. Doktorand se mi zhnusil. Neskutečně. Ani psát si s ním nechci. Odhalila jsem proč. Má nechutný narážky na každou pitomost. Je nadržený. A to mě zatím pokaždý spolehlivě odradilo. Chlap, co viděl jen to, že bych mohla někdy v blízký době roztáhnout nohy.

Zalezl mi do peřin a odmítá se z nich zvednout. Už několik hodin v kuse spí. Když ho pohladím, řekla bych, že se usmívá. A já se usmívám taky.

" ..a pak jsem začala uvažovat, že si ho vymažu z přátel. " " To bys fakt udělala? No to by ale byl, definitivní, fakt definitivní konec.. "

Silná v kramflecích jsem přesně do okamžiku než zůstanu na jeden večer sama. Jako bych to nevěděla a ranní veselá nálada mě měla varovat. 

Vypůjčila jsem si název knihy o kolapsech. Je to dobrý čtení, někdy zkus.

Potřebovala bych umět používat větší dávku humoru a nebrat se tak vážně. Potřebovala bych větší lehkost a umět některý lidi poslat elegantně do prdele. Chtěla bych umět stát si mnohem pevněji za svými rozhodnutími. Musím ze sebe přestat dělat chudinku. Musím si přestat stěžovat. Měla bych být mnohem vstřícnější k cizím lidem. Měla bych být velkorysejší.

Zvažovala jsem, zda má cenu nějak reagovat. Zda se mi chce vynakládat energii zrovna do Alfa. Rozhodla jsem se, že mi to za to momentálně nestojí a odložila ho na neurčito / nikdy.

Semlely mě moje vlastní pocity. Zkusila jsem sesumírovat dotaz do poradny. V půlce druhé věty mi došlo, že odpověď znám a vím co mi kdo na to odpoví.

Ve středu jsem se s foťákem po tréninku ninjutsu uvelebila na strahovské Show! v chumlu lidí a fotila holkám zadky od bláta. Opodál stála Vítova Katka, občas sme něco prohodily. Slušelo jí to a srala mě tím.

Rozkvetly stromy, oteplilo se a mně se ulevilo. Jako by trápení bylo roky daleko za mnou. Alespoň takový pocit teď mám. Úleva. Slunce. A trocha lhostejnosti, jak to dopadne. A dost práce.

Zeptala jsem se S., jestli v našem vztahu vidí smysl a budoucnost. Předcházelo tomu pár dní kdy se neozval. Já mu taky nepsala, protože jsem si uvědomovala marnost takového snažení a že mi stejně neodepíše. Trápila jsem se, kde je a co dělá, matně jsem tušila, že má spoustu věcí do školy. Občas mi na ICQ přistála zpráva, že s nějakou tou prací uspěl a že nestíhá.

Přiznání, které vzbudilo zajímavé reakce mého okolí. Včetně těch, ať toho okamžitě nechám, protože lidi co ho poslouchaj sou blbý, Rytmus je blbec a hip hop je shit. Souhlasím, že to co se objevuje v komentářích pod jeho videy na youtube, zdatně sekunduje komentářům na Blesku.

Po Xterovi jsem málem chtěla, aby mě objal. Protože jsem to potřebovala. Neřekla jsem to. Došlo mi, že kdyby to udělal, začala bych mu brečet na hrudi, nemohla bych přestat a nemohla bych mu ani rozumně vysvětlit proč řvu.

Z nepříjemných stavů duše jsem se dostala do nepříjemných stavů těla. Večer s Lucií proběhl spíše tragikomicky. Možná to vidím zkresleně. Možná slyším to co chci slyšet. Možná za tím vězí můj úmysl, na čas se stáhnout od všech a počkat, zda ti kteří o mě stojí, si mě najdou až budu mít míň práce, míň bolístek a líp pořešený co dál.

Zvládla jsem to. Zvládla jsem se kopnout do zadku, umýt si a vyfénovat vlasy, nasadit aspoň trochu úsměv, koupit si třezalkový čaj a slíbit si, že když tyhle stavy nepovolej, půjdu znovu do RIAPSu a budu tuhle situaci řešit vážně.

Nejvíc mě na tom všem sere ten předvídatelnej průběh. Fáze nadšení, fáze nadšenýho poznávání a porovnávání, fáze prvních rozporů, fáze úpadku, fáze opadnutí zájmu a pak konečná fáze, která je totálně, ale totálně na hovno. A nepřijde mi, že se přes fázi úpadku, která se mi tak nějak zdá že probíhá právě teď a tady dala překlenout. Ještě se mi do toho pere že už nechci nikoho novýho ani poznávat, že jsem unavená...a nejen dneska, delší dobu. Že jsem toho na svou osobu slyšela už tolik, že nevím jestli to zvládnu znova. Ty sei směješ, haló haha, to říká každej, jenže mě už to fakt nebaví. Stojím vždycky na kraji nástupiště a koukám dolů na koleje a přemýšlím o nebytí. O nekonečným klidu. I teď bych nejradši vyskočila z okna tohohle totálně přecpanýho vlaku, spadla do žlutý trávy smíchaný se sněhem a tam v poklidu třeba vykrvácela nebo umrzla. No, to je fuk. Doufám že mi tyhle myšlenky vnukává jen kombinace smrti kocoura, únava, neschopnost najít si práci a šílenej hlad.

Zase jedu autobusem. Sedím nějak vpředu. Poslední dobou takhle jezdím dost často. Jenže ve dne. Dívám se z okna na baráky. Většinou mám zakloněnou hlavu a čumím ven. Jenže teď je noc. Co chvíli mě oslepila zelená na semaforu. Vždycky to blesklo a já na musela přimhouřit oči, protože mě to oslepovalo. Ta ostrá zelená. Ani na domy není přes světla vidět. A tak koukám do prázdna a poslouchám nějakej dubstep mix.

O víkendu mi umřel kocour. Nečekala jsem to. Byl nemocný, ale ne smrtelně. Brečela jsem při každý vzpomínce. A jako u všeho, věděla jsem že ta nesnesitelná bolest bude každým dnem tupější a mělčí. Až jednoho dne zmizí a zůstane jen trocha hořkosti a hezký vzpomínky.

Stála jsem na zastávce. Myslela jsem, že to nic není, ale obličej se mi zkroutil a začala jsem brečet. Bylo mi jedno co si kdo bude myslet. Nastoupila jsem do autobusu..uklidnila se a za minutu začla nanovo.

OTc měl pravdu, když mi v jednom Berlínským hostelu mezi pivem a brambůrkem řekl, že jsem důkazem toho, že když se mám dobře, přestávám blogovat. Možná bych i něco sem tam napsala, ale děje se toho příliš mnoho abych to dokázala shrnout a mám příliš málo času a energie, abych se o to alespoň pokusila.

Rozprsknout se... trochu opilá, dost smutná. Jedna slza co ukápla na chodník, hudba v uších.

Čtvrteční ráno bylo krásné. Slunce pálilo neskutečným způsobem, a když jsem stoupala po schodech nahoru   do svého pokoje, to slunce jsem si několikrát vyfotila mobilem..a vajgly na schodech a stíny a záři..a měla z toho radost.

Nepotřebuju mluvit. Usmívám se.

Tak zas jednou tradičně. Za rok 2012 jsem: Se líbala se dvěma ženami. Vystřídala dvě spolubydlící. Začala dva vztahy. Ukončila dva vztahy. Začala jedno velmi intenzivní přátelství. Dodělala školu. Do zahraničí jela jen do Polska a na Slovensko. Potkala nepočítaně zajímavých lidí. Nafotila přes 10000 fotek.

Pro jednou lepší víkend. Koukat na filmy, pít, dobře se najíst, povídat si, číst si knížky, potkat kamarády, co člověk dlouho neviděl. Jedině v Táboře!

Když sme byli někdy v říjnu na naší chalupě, Lucie byla naprosto konsternovaná z nějakého svého spolužáka/bývalého/užnevimcotobylozač a nechápala, kdy se stalo, že ji "předběhl" a oženil se. Že prý to byl trochu hlupák, trochu buran a rozhodně si myslela, že se ona vdá dřív než on najde "vůbec nějakou co by s ním vydržela".

Jednou jsem v rámci sebevzdělávání v oblasti mezilidských vztahů a na popud mého kamaráda Pipeho přečetla dvě knihy. Jedna se jmenovala Základy mužského šovinismu, druhá byla od Peasových - Proč muži neposlouchají a ženy neumějí číst v mapách. Možná je můj rozhled omezený, ale nějak si nejsem vědomá toho, že by někdy nějaká žena sepsala zcela upřímnou knihu o tom, jak uvažuje nad muži. Co si přesně myslí, co svým jednáním, často nelogickým, zamýšlí. A co ji přiměje k činu který je v naprostém rozporu s dosavadním konáním.

...je to dobré znamení. Nic mě netrápí a je mi dobře. Usmívám se. Slovák je super. Ani bilancovat se mi nechce. Ten rok stál za to. Tak všechno nejlepší!