Panika
Přišel třetí měsíc. Oficiální. Neoficiálně by se dalo říci že jsme spolu asi pět. Ale já to beru jinak. Třetí měsíc je takovej ten zlomovej. Chová se ke mně dobře, jen je občas neobratný.
V mnoha věcech jsem neobratná já. A teď o víkendu jsem mírně řečeno zpanikařila. Dlouho jsem nezažila, že bych se ocitla v relativně cizím prostředí, odkud nemám kam utéct, mezi asi 10 naprosto cizími lidmi. Nebylo nutné, abych se před nimi ukazovala, ale tak nějak mi přišlo hloupé se schovat a neobjevit. Jenže..znáš takovej ten moment, kdy prostě něco neproběhne akurátně, najednou zůstaneš trčet někde v pokoji, nebo jinde a nevíš co máš dělat, nechceš jít zpátky a nechceš být o samotě, obojí je stejně pitomý...zpanikařila jsem. Zažila jsem záchvat úzkosti jako už dlouho ne a chvíli mi trvalo, než jsem si ho přiznala a uklidnila se.
OK. I tohle asi patří k jeho rodině.
Jeho máma mě prý chválila, že nečekala, že se zapojím.
---
Pokousal mě jeho pes. Byla to z velké části moje chyba. Měli jsme pak debatu o tom, jak by měl probíhat výcvik psa a jak má vypadat poslušnost psa. Záhy jsem zjistila, že je to hodně citlivý a pro Letce nepříjemný téma, ve kterým se neshodneme. Blbý je, že já si myslím, že mám pravdu :).
Druhý den, když to Letec neviděl, pes se přede mnou rozvalil na záda a nechal se drbat na hrudi. Nechtěl mi to věřit.
---
Víkend před tím jsme byli u nás na chalupě. Čert s Iv. odřekli, že prý jsou oba nemocní. Iv v neděli hrála s Alfem a dalšíma lidma volejbal. Bylo mi to tak nějak líto.
---
Lucie se mnou nemluví. Ale na příští týden mi poslala pozvánku na Facebooku na nějakou akci.
Měla jet na tu chalupu taky, ale když odřekl čert s Iv., řekla, že s Letcem, mnou a Xterem tam nebude. Že si myslí, že by to nedopadlo dobře, že nás pohromadě skousne dvě hodiny, ale těžko dva dny.
OK. Použila jako další argumentaci moje vlastní slova, který jsem použila, když jsme mluvily o tom, proč spolu nakonec asi nebudeme bydlet.
Nevím jestli si to uvědomovala.
Od tý doby jsem jí nenapsala ani nezavolala. Nechce se mi.
---
Mám depku, potřebuju se vykecat někomu, kdo mi nebude dokola říkat, ale však seš teď šťastná a Letec je super, ne? Krucinál..to s tím vůbec nesouvisí!
Zhubla jsem tři kila, nechci jíst, nechci vstávat a nemůžu se nakopnout k nějaký činnosti. Když už konečně jo, tak jenom pomalu. Zase degraduju. A do toho si musím před skoro všema lidma dávat bacha na to, jak se tvářím.
Aúúúúú. Aspoň že teď můžu bejt zavřená v pokoji a spokojeně se netvářit nijak.
---
Na strahovským Openairu jsem zažila pocit momentálního šílenství. Nevím jak to přesně popsat. Potkala jsem se tam s Katkou, bývalou spolubydlící. Potkala jsem se i s K. Vypadal děsivě. Zhubnul na kost. Nevím jestli to bylo osvětlením, ale měl neskutečně moc vrásek v obličeji. Tak nějak se mi to zafixovalo v paměti. Potkala jsem toho večera víc lidí. Ale ve chvíli kdy jsem šla přiopilá do sprchy jsem si říkala, že už jsem fakt blázen. Po dlaždičkách lezl mravenec, v odpadu se vinuly cizí vlasy, natržený závěs nešel zatáhnout, točila se mi hlava a mně se chtělo brečet. Pořád jsem viděla vrásku na tváři K. Něco jsem mu měla říct. Ale stačilo, že mě viděl s Letcem. Muselo mu mu dojít, že jsem teď přeci šťastná. Že jsem na něj nečekala.
Haha...
V duchu jsem se začala šíleně křenit. V mysli se mi točily asi tak tři věty a sled obrázků. Všechno dávalo okamžitý smysl a já věděla že až se ráno probudím, bude zase všechno v pořádku. Zase pojedu na poklidnýho autopilota a nebudu vnímat ani mravence, ani závěs, ani vrásku, ani rozpraskanou růžovou žabku co mě řeže do kůže mezi prsty u nohy. Těšila jsem se do postele.
---
Koupila jsem si lístek na koncert. V pátek jdu sama na islandskou kapelu múm. Jsem na to zvědavá. A taky budu muset začít chodit někam na trénink. Moje nerovnováha mě ničí. Jsem smutná a nevím proč. A nebo je to těma práškama. Asi to řeknu tomu doktorovi, co mi je napsal. Protože mi nic bejt nemá. Nebo má?
Co když je to zase nějakej problém, kterej mám/tu je a já ho jen zase nechci vidět a schovávám ho pod koberec?
V mnoha věcech jsem neobratná já. A teď o víkendu jsem mírně řečeno zpanikařila. Dlouho jsem nezažila, že bych se ocitla v relativně cizím prostředí, odkud nemám kam utéct, mezi asi 10 naprosto cizími lidmi. Nebylo nutné, abych se před nimi ukazovala, ale tak nějak mi přišlo hloupé se schovat a neobjevit. Jenže..znáš takovej ten moment, kdy prostě něco neproběhne akurátně, najednou zůstaneš trčet někde v pokoji, nebo jinde a nevíš co máš dělat, nechceš jít zpátky a nechceš být o samotě, obojí je stejně pitomý...zpanikařila jsem. Zažila jsem záchvat úzkosti jako už dlouho ne a chvíli mi trvalo, než jsem si ho přiznala a uklidnila se.
OK. I tohle asi patří k jeho rodině.
Jeho máma mě prý chválila, že nečekala, že se zapojím.
---
Pokousal mě jeho pes. Byla to z velké části moje chyba. Měli jsme pak debatu o tom, jak by měl probíhat výcvik psa a jak má vypadat poslušnost psa. Záhy jsem zjistila, že je to hodně citlivý a pro Letce nepříjemný téma, ve kterým se neshodneme. Blbý je, že já si myslím, že mám pravdu :).
Druhý den, když to Letec neviděl, pes se přede mnou rozvalil na záda a nechal se drbat na hrudi. Nechtěl mi to věřit.
---
Víkend před tím jsme byli u nás na chalupě. Čert s Iv. odřekli, že prý jsou oba nemocní. Iv v neděli hrála s Alfem a dalšíma lidma volejbal. Bylo mi to tak nějak líto.
---
Lucie se mnou nemluví. Ale na příští týden mi poslala pozvánku na Facebooku na nějakou akci.
Měla jet na tu chalupu taky, ale když odřekl čert s Iv., řekla, že s Letcem, mnou a Xterem tam nebude. Že si myslí, že by to nedopadlo dobře, že nás pohromadě skousne dvě hodiny, ale těžko dva dny.
OK. Použila jako další argumentaci moje vlastní slova, který jsem použila, když jsme mluvily o tom, proč spolu nakonec asi nebudeme bydlet.
Nevím jestli si to uvědomovala.
Od tý doby jsem jí nenapsala ani nezavolala. Nechce se mi.
---
Mám depku, potřebuju se vykecat někomu, kdo mi nebude dokola říkat, ale však seš teď šťastná a Letec je super, ne? Krucinál..to s tím vůbec nesouvisí!
Zhubla jsem tři kila, nechci jíst, nechci vstávat a nemůžu se nakopnout k nějaký činnosti. Když už konečně jo, tak jenom pomalu. Zase degraduju. A do toho si musím před skoro všema lidma dávat bacha na to, jak se tvářím.
Aúúúúú. Aspoň že teď můžu bejt zavřená v pokoji a spokojeně se netvářit nijak.
---
Na strahovským Openairu jsem zažila pocit momentálního šílenství. Nevím jak to přesně popsat. Potkala jsem se tam s Katkou, bývalou spolubydlící. Potkala jsem se i s K. Vypadal děsivě. Zhubnul na kost. Nevím jestli to bylo osvětlením, ale měl neskutečně moc vrásek v obličeji. Tak nějak se mi to zafixovalo v paměti. Potkala jsem toho večera víc lidí. Ale ve chvíli kdy jsem šla přiopilá do sprchy jsem si říkala, že už jsem fakt blázen. Po dlaždičkách lezl mravenec, v odpadu se vinuly cizí vlasy, natržený závěs nešel zatáhnout, točila se mi hlava a mně se chtělo brečet. Pořád jsem viděla vrásku na tváři K. Něco jsem mu měla říct. Ale stačilo, že mě viděl s Letcem. Muselo mu mu dojít, že jsem teď přeci šťastná. Že jsem na něj nečekala.
Haha...
V duchu jsem se začala šíleně křenit. V mysli se mi točily asi tak tři věty a sled obrázků. Všechno dávalo okamžitý smysl a já věděla že až se ráno probudím, bude zase všechno v pořádku. Zase pojedu na poklidnýho autopilota a nebudu vnímat ani mravence, ani závěs, ani vrásku, ani rozpraskanou růžovou žabku co mě řeže do kůže mezi prsty u nohy. Těšila jsem se do postele.
---
Koupila jsem si lístek na koncert. V pátek jdu sama na islandskou kapelu múm. Jsem na to zvědavá. A taky budu muset začít chodit někam na trénink. Moje nerovnováha mě ničí. Jsem smutná a nevím proč. A nebo je to těma práškama. Asi to řeknu tomu doktorovi, co mi je napsal. Protože mi nic bejt nemá. Nebo má?
Co když je to zase nějakej problém, kterej mám/tu je a já ho jen zase nechci vidět a schovávám ho pod koberec?
Komentáře
Okomentovat